Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Po dlouhé odmlce se vracíme s posledním příspěvkem na našem blogu o cestě na Nový Zéland. Ačkoliv je to možná smutné, je to tak – každá cesta jednou končí. Ta naše skončila krásně. Ale ještě než skončila, zažili jsme spoustu zážitků, které ani po necelých dvou měsících od našeho návratu neztratily nic ze svého lesku. Osobně si myslím, že jejich lesk už bude jen sílit a jejich kontura zaoblovat tak, že se nakonec budou jevit jako něco neskutečného z říše snů. Dokud si však pamatujeme ostře jejich reálnou podobu, zkusíme ji tady naposled vykreslit. Z Napieru jsme 10. ledna vyrazili i s naší kamarádkou Jenny, u které jsme bydleli. Naposled jsme se ohlédli za domem, který dost možná už nikdy neuvidíme, a zamáčkli pomyslnou slzu. Směřovali jsme severně na Taupo a pak zase jižně směrem do srdce Národního parku Tongariro, kde jsme měli zamluvený pokoj. Když jsme dojeli na místo, počasí přálo patrně jiným místům a my jsme přes mlhu a plískanice pozorovali sychravé panorama, které se rozprostíralo za oknem, a byli rádi, že jsme v teple. Problém byl v tom, že v takovémto počasí nebylo možné zdolat náš cíl. Tím byl výstup na jednu z nejvíce aktivních sopek Nového Zélandu Mt. Tongariro (poslední erupce v listopadu 2012). S cestovatelským štěstím pro naše cestování charakteristickým se na večer situace zcela změnila. Mraky odešly a nám se poprvé naskytl pohled na sopečný trojlístek, který tvoří krom Mt. Tongarira ještě Mt. Ngauruhoe a Mt. Ruapehu. Scenérie je zde dechberoucí. Síla večerního zážitku kulminovala v okamžiku, kdy zapadající slunce uvrhlo asi nejkrásnější sopku Mt. Ngauruhoe, typického sopečného kuželovitého tvaru, do rudého světla. Pro nás, fanoušky filmové trilogie Pán prstenů, to byl zážitek o to větší, že Mt. Ngauruhoe je ona Hora osudu (Mt. Doom), kam se snaží (a nakonec úspěšně) Frodo donést prsten, aby jej mohl navždy zničit. Po takto silném zážitku a v předtuše zítřejšího výstupu jsme na sny nečekali dlouho. Ráno nás autobus přiblížil k patě hory a my jsme se vydali na cestu do srdce Mordoru. A o tom, jak těžké to Frodo měl, jsme po chvíli nepochybovali. Prvních pár hodin jsme šli do kopce a pak…do většího kopce. Jedinou nepříjemností do té doby byly pouze turistické boty Jenny, které se rozhodly jít vlastní cestou a na protest se zbavily podrážekJ V tu chvíli naštěstí krizi zabránila Květka, která si pro strýčka příhodu zabalila náhradní boty. Cestou (všichni již opět v botách) jsme minuli Jižní a Rudý kráter, bokem minuli Mt. Ngauruhoe a došli až k neuvěřitelně modrým jezírkům Emerald Lakes. Odtud jsme z pár set metrové vzdálenosti pozdravili bublající a funící horu a vydali se na cestu zpět. Cesta dolů od vrcholu byla snad ještě náročnější. Poryvy větru byly opravdu úctyhodné a v jednu chvíli nade mnou zvítězily. Krev tekoucí z ruky v tu chvíli jen potvrdila, že nejsme ve filmu a že je potřeba mít se pořádně na pozoru. Další krize již nepřišla a výlet na Tongariro byl dalším z úžasných zážitků. Druhého dne jsme pokračovali na sever do Aucklandu, kde jsme naši pouť začali. Vrátili jsme se dokonce do stejného bytu, kde jsme se téměř před rokem rozkoukávali. Bylo teplo, léto v plném proudu a my jsme před sebou měli už jen příjemné věci. Přespali jsme a ráno jsme v pronajatém autě vyrazili opět severně do města Whanganui. Pokud by Vám název připadal nějak nepodobný anglickým názvům, není to náhoda. Sever Severního ostrova Nového Zélandu se totiž vyznačuje vysokým procentem obyvatelstva maorského původu, a tak i mnohá místa se jmenují v souladu s touto skutečností. Whanganui znamená v překladu velký záliv. Krom centra města jsme si udělali jen malý výlet k místním vodopádům, kde jsme si dali oběd – sushi, které se prodává na každém kroku a my jsme si ho úplně zamilovali. Protože jsme měli hlad, mám pocit, že jsme k vodopádům skoro běželiJ S plným břichem a osvěženi pohledem na padající kaskády vod jsme se vydali na poloostrov Russel, kde leží i stejnojmenné město. A v Russelu jsme nebyli poprvé. Pravidelný čtenář s dlouhou pamětí by mohl pamatovat náš první pokus o nalezení práce na začátku našeho pobytu právě zde. Tehdy jsme však ve zcela opuštěném penzionu našli jen tři další znuděné Čechy a rozhodli se tehdy práci nepřijmout. A dobře jsme udělali! Už tehdy jsme si však slíbili, že se v létě do Russelu vrátíme. Okolí je totiž opět zcela odlišné a připomíná tropy. Určitě ale znáte ten pocit, když si něco dlouho představujete a pak si to splníte. Obvykle to bývá jiné než v představách. A to se stalo i v tomto případě. Bylo tam hezky, ale přesto jsme se rozhodli trajektem přebrodit úžinu v moři a dojet do městečka Paihia. Nádherného dovolenkového centra se spoustou pláží, restaurací, stánků se zmrzlinou a podobných nezbytností. Tam jsme pak za neustále konzumace mořských specialit a zmrzliny strávili dva dny. Navštívili jsme posvátnou maorskou půdu ve Waitangi, kde před v únoru 1840 Maorové „prodali“ svou půdu Angličanům. Byla zde uzavřena The Treaty of Waitangi, tedy smlouva o prodeji půdy a zařazení Maorů pod „ochranu“ britského impéria, která platí dodnes za nejvýznamnější dokument historie Nového Zélandu. Z tohoto výletu nám však více než historie místa učaroval nádherný mangrovníkový háj. O tom jsme se nikde nedozvěděli a přišli na něj náhodou uprostřed lesa. Někdy to tak je, pravé poklady člověk objeví zcela náhodně. Když se nám nadšené obličeje vrátily do původního tvaru, usoudili jsme, že vyrazíme dál v naší cestě. Našim cílem se stalo městečko Ahipara, které leží na západním pobřeží Severního ostrova a které nám pro zastavení dříve doporučil náš kamarád, kapitán jachty a třešňového sadu Richard. Našli jsme malý penzion vysoko na kopci, odkud jsme měli nádherný výhled na oceán. V podvečer za odlivu jsme si na pláži vyhrabali pár mušlí a o večeři bylo postaráno. Ráno jsme vyrazili na nejsevernější cíp Nového Zélandu, Cape (mys) Reinga. Vyjeli jsme ráno natolik, že jsme ujeli davům a měli tohle kouzelné místo, odkud můžete od majáku na kopci sledovat, jak se do sebe slévají Tichý oceán a Tasmánské moře. Když nás sledování do sebe narážejících vlnek omrzelo, rozhodli jsme si dopřát trochu adrenalinu. Navštívili jsme místo, kde se nacházejí nevyšší písečné duny. A byli to obři. Nejvyšší měly i 40 metrů. Duny jsme pak sjížděli vleže na malých „surfových“ prknech zvaných Body board. Zábava to byla náramná a písek jsme měli opravdu všude. Surfovali jsme sice u Tichého oceánu, ale opláchnout od písku jsme se jeli k Tasmánskému moři, a co víc, zvládli jsme to asi za dvacet minutJ Navštívili jsme pláž s údajně nejbělejším pískem na světě zvaným silica a pak i muzeum stromu kauri, který patří k nejstarším na světě. Po všech těch nej jsme byli pěkně ztrhaní a po třech stech kilometrech jsme s úlevou dorazili zpět do penzionu v Ahipaře, kde jsme si dopřáli krásný nej odpočinekJ Druhého dne jsme se vydali na cestu zpět do Aucklandu, tak jsme přespali a ráno vyrazili pomalu směr letiště, odkud nás mělo letadlo dopravit do centra Cookových ostrovů, ostrov Rarotonga.

Cestou na letiště jsme ale měli ještě jednu neodkladnou povinnost. Sehnat svatební košiliJ Ano, pokud to doposud ještě někdo netušil, tak jsme na ostrov odjížděli s jedním tajným plánem. Košili jsme nekonec pod tlakem sehnali a na letiště dorazili včas. Rozloučit se s námi přišla naše kamarádka Jenny. Na ostrov jsme přiletěli v jednu noci, a tak prvním znakem tropického ráje byl nebývale vlhký a teplý vzduch. Zvláštností bylo překročení datové linie, a tak jsme se ocitli zpět v čase. Odlétali jsme v úterý večer novozélandského času a po čtyřhodinovém letu jsme přistáli v úterý ráno času raratongskéhoJ Domorodá paní nám ukázala naše ubytování a až na incident s vcelku velkou ještěrkou čekající na nás v koupelně jsme se v pohodě zachumlali do postele a usnuli. Ráno nás přivítaly tropy, přesněji řešeno tropický liják. Takový jsme nezažili. Pršelo celý den, pak i druhý a třetího dne jsme si zvykli. Půjčili jsme si skútr a jezdili. I když lilo, bylo teplo a nic jiného nezbývalo. Díky dešti jsme však měli spoustu času na zařizování svatby.

Kdo by myslel, že je to na ostrově úplně bez úřadování, pletl by se. Museli jsme postupně navštívit Ministerstvo spravedlnosti, zahraničí a nakonec i policejní stanici. Tempo úředníků bylo ostrovní a nikdo opravdu nikam nespěchal. Tak jsme ho přijali a nutno podotknout, má to něco do sebe. Všichni byli moc ochotní a nám se nakonec svatbu podařilo uskutečnit. Konala se 19. 1. 2013, v 10:00 na pláži Muri zalité sluncem. Svědky nám byli místní. Kouzlo obřadu nelze popsat, byl pro nás dokonalý. Večer jsme navštívili domorodou show a okusili všechny možné i nemožné koktejly a speciality místní kuchyně. Po zbytek pobytu jsme už jen relaxovali, pili z kokosů a potápěli se mezi korály za barevnými rybkami. Ostrov má v obvodu 31 km a každý jeden nás zaujal. Ostrov obklopuje modrá laguna ohraničená korálovým útesem. Za útesem už dno prudce klesá do čtyřkilometrové hloubky. S naší dovolenou a svatební cestu jsme se rozloučili z terasy restaurace Traders Jack´s, odkud jsme se se západem slunce naposled pohlédli na nádhernou scenérii ostrova. Letadlo jsme pak vyhlíželi trochu s napětím, protože s k ostrovu rychle blížil tropický cyklon. Tomu jsme nakonec unikli, ráno přistáli opět v Aucklandu a měli před sebou (na nějakou dobu) poslední den na Novém Zélandu. Ten jsme strávili v přístavu. Byl nádherný dokonalý letní den bez mráčku. Tak jako byl pro nás dokonalý i celý Nový Zéland.

Cestou zpět jsme ještě navštívili Jižní Koreu, přespali v hotelu, a pak už se těšili domů. Smutní z toho, že něco končí, ale zároveň natěšení DOMŮ. Tam nás čekal nádherný šok v podobě nečekané uvítací delegace kamarádů. Vyrazilo nám to dech a mě i vzalo slova z úst. Po roce jsme byli doma.

Co nás čeká dál, ukáže čas. Jedno je jisté, naše cesta pro nás měla smysl. Naučila nás toho spoustu o okolním světě a i o nás samotných. Umožnila nám zažít nečekaná dobrodružství, při kterých nás provázelo výhradně štěstí. Dopřála nám potkat spoustu úžasných lidí a poznat nesčetné množství nádherných míst.

A hlavně dala nám nás.

Děkujeme, že jste „nás“ četli a podporovali nás. Na druhé straně světa i krátký vzkaz neskutečně potěší.

Přejeme Vám vše dobré ve Vašich dobrodružstvích!

Mějte se pěkně

Jirka a Květka Machovi