Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Po dlouhé odmlce, přímo digitálním tichu, se opět hlásíme z Nového Zélandu. Když už jsem se začal shánět po tužce a zkoušel si v hlavě vybavit jak vypadají psací písmenka, narazil jsem na veliký problém. Tužku jsem našel, ale neměli jsme papír, na který by bylo možno napsat zápisek tak, aby jej v internetové kavárně bylo možno převést do digitální podoby v historicky krátkém čase, neboli čase takovém, abychom nemuseli celou výplatu proházet do počítače v internetové kavárně/prádelně/rychlém občerstvení, která je nyní naší jedinou výspou moderní technologie. Ale to se mělo brzy změnit, ale nebudu předbíhat! Jelikož jsme tedy nedisponovali papírem, na který by se dalo bez problému psát (disponovali jsme pouze několika exempláři měkkého papíru ve známém úzkém formátu namotaném na kartónové ruličce, který se než ke psaní více hodí k úplně jiným účelům), jal jsem se v nouzi nejvyšší (po několikáté, asi sto padesáté) znovu vyzkoušet, zdali se nějakým zázrakem nepodaří zprovoznit náš počítač (v poslední době spíše těžítko). Po pár marných pokusech se po nově zvoleném resuscitačním chvatu se displej počítače probudil k životu! Ano, už jsme mu nedávali šanci a v nouzi nejvyšší nás opět překvapil. A tak se stalo, že najednou nebylo potřeba papíru ani tužky a my jsme se s pomocí „oživlého“ počítače ocitli zase o něco blíže civilizaci.

Když jsme sem psali poslední zápisek, nacházeli jsme se v nejjižnějším městě Nového Zélandu, městečku Oban na Stewartově ostrově. Pracovali jsme v hotelu/restauraci/baru na nejrozmanitějších pozicích a mysleli jsme, že je to již naše poslední pracovní zkušenost tady na druhém konci světa. A z dnešního pohledu opět víme, že jsme nemohli být dále od pravdy.

Po dvou týdnech strávených v kolotoči dopoledních, odpoledních a nočních směn jsme se shodli, že je by nám bylo lépe někde na sadu. K onomu faktu přispěla asi nejvíce skutečnost, že nás od začátku začali nasazovat na dost hektické směny, kterýžto trend vyvrcholil tím, že jsme byli s Květkou ve čtvrtek v prvním týdnu sami na obsluhu celé restaurace. Pro mě to byla premiéra na pozici číšníka a nutno říct, že jsme se nenudili:) Následovaly další podobné zážitky a my jsme si řekli, že se nechceme stresovat a učit hromadu nových, pro další život patrně zbytečných, věcí. Další okolností, jež přispěla k rozhodnutí opustit ostrov, byl fakt, že i tak krátká doba stačila na to, abychom znali ve městě většinu místních (na to ostatně stačila i jediná směna v baru:) a taky i většinu míst, kam se dalo ve chvíli volna vyrazit, což začalo zavánět nudou a tu my neradi. A tak jsme se rozhodli poděkovat zaměstnavatelům za příležitost a vydat se opět do neznáma. V mžiku z nás tedy byli opět turisti a tuto změnu jsme si náramně užili. Po poslední směně jsme si zabalili batohy a vyrazili na výlet do vzdálenějších končin ostrova. Zvolili jsme Rakiura Track, který patří do kategorie Great Walk Nového Zélandu, do níž spadá méně než desítka nejkrásnějších a nejautentičtějších turistických tras. Trasa Rakiura Tracku je koncipována na tři dny s přespáním v chatách a tábořištích, které si je potřeba předem rezervovat. Protože však byla poslední pasáž trasy po vytrvalých deštích dosti rozbahněná, rozhodli jsme se pro kratší variantu tracku, která zabrala dva dny. Tuto variantu nám doporučili i místní, protože brodit se místy po kolena v bahně rozhodně nezní jako zážitek, o který bychom měli eminentní zájem. Taky nás ubezpečili, že právě první části trasy jsou k vidění nejkrásnější věci a tak jsme bez váhání vyrazili na cestu. Prvních šest kilometrů jsme museli zdolat po asfaltové cestě vedoucí k začátku národního parku. Paradoxně jsme právě na této nejméně náročné části trasy nejvíce zmokli. Nebylo se kam schovat a my jen doufali, že nepromokavé batohy udrží své avizované vlastnosti. Když jsme dorazili až k národnímu parku, déšť začal ustávat a mraky řídnout. Za nedlouho pak jako mávnutím kouzelným proutkem vykouklo sluníčku a nám se hned lépe šlo. Cesta vedla přes pralesy i pláže a byla plná neskutečných výhledů, zvířeny a panoramat. Po necelých dvanácti kilometrech jsme dorazili k rezervované chatě a začali se zabydlovat. Jelikož jsme vyrazili na výlet v pondělí a ještě k tomu na začátku jara, byli jsme v chatě i vlastně celé trase sami. V sezóně bývá trasa obsypána turisty a my jsme tak byli vděčni, že nám to zas tak pěkně vyšlo a mohli jsme mít tenhle krásný kout světa jen pro sebe! V noci jsme poslouchali zvuky noci, mezi kterými jsme rozeznali i kiviho, kterého jsme ale s ohledem na to, že byla tma jak v pytli, nezahlédli. Ráno po snídani jsme vyrazili opět směr Oban, kde jsme v podvečer nastoupili na trajekt. Obanu jsme zamávali, bez slzy v oku, ale přece jen s dobrým pocitem z prožití dalšího krásného zážitku i vzpomínkou na nové zajímavé zkušenosti, kterých se nám na ostrově dostalo. Práce sice podle představ nevyšla, ale zase jsme dostali příležitost poznat tenhle jinak výsostně turistický kout světa z pohledu nejen turisty, ale tak trochu i místního a z pohledu každodenního života. Nutno podotknout, že jsme se shodli, že z onoho pohledu turistova nemá Stewart chybu!:)

Po hodině na neskutečně rozbouřeném moři nás tedy trajekt dovezl zpět na Jižní ostrov, kde nás věrně čekalo naše auto. Ani nevíte jak rádi ho zase viděli a těšili jsme se, za jakým dobrodružstvím nás opět zaveze.

Ještě večer jsme vyrazili na cestu a dojeli do města Gore. Toto město nás zaujalo zejména tím, že se samo hrdě nazývá hlavním městem country hudby Nového Zélandu a také hlavním městem chytání pstruhů. Kromě toho však mnoho zajímavostí nenabízelo, ale ty jsme už ani nehledali, zato jsme našli pěkný flíček na přespání a po dlouhé době zase spali „doma“:)

Hned ráno jsme vyrazili směrem ke městu Alexandra, kde jsme se chtěli poptat po nějaké té práci, ano, už nám zase chyběla:) Nijak jsme ale na návrat do procesu nepospíchali, a tak naše snažení měli spíše charakter sondování terénu. Co ale čert nechtěl, náhoda tomu chtěla a hned třetí sonda narazila na ropu a my jsme zase měli džob. Ten jsme našli ve městečku Roxbourgh. Narazili jsme na sympatický sad, kde potřebovali lidi na protrhávání meruněk. Kdo by nevěděl o co jde (jako já), jedná se o redukci plodů meruněk na stromu tak o 50 -70% tak, aby zůstal jen počet plodů, který strom bez problému uživí a nepolámou se mu přitom větve:) Byla středa a na začátku práce jsme se dohodli na další pondělí. Volný čas jsme plně věnovali průzkumu nového regionu, který se jmenuje Central Otago. Navštívili jsme největší města Alexandru, Cromwell a na konec i Queenstown, který je vyhlášeným centrem adrenalinových sportů, ano dalo by se i říct hlavním městem adrenalinových sportů Nového Zélandu:) Všimli jsme si, že skoro každé město Nového Zélandu se snaží najít si své nej v národním měřítku a my jsme tu navštívili už pěknou řádku bizardně hlavních měst:) Každopádně jsme si ale nejen Queenstownu náramně užili. Celý region je poset městečky, které se pyšní zlatokopeckou historií a navíc je zde i spousta lokací, kde se natáčela trilogie Pán prstenů, a je se na co koukat. Zdejší krajina a přírodní úkazy nás jako celek zaujaly zatím asi nejvíce ze všech regionů, které jsme navštívili. Moc už jich nezbývá a tak uvidíme, jestli Central Otago toto pomyslné prvenství obhájí!

Když jsme se nabažili zase trochy cestování, vrátili jsme se do Roxbourgh a začali makat. Práce se nám celkem zalíbila a patří rozhodně k těm lepším, které jsme měli tu čest poznat:) A tak celý den trháme nezralé meruňky a náš vztah k nim se...no vyvinul. Na začátku jsme si říkali jaká to škoda otrhat většinu krásně vypadajících plodů ze stromu a nechat je bez dalšího užitku ležet ladem. Člověk se doslova zamýšlel nad tím, která je nejkrásnější a která naopak není hodna zabírat místo ostatním. Prostě taková hra na ovocné bohy, kteří rozhodnou, která meruňka vyroste a která ne:) Nyní, po téměř měsíci práce, už lze říct, že nám už meruněk líto není a při jejich trhání už nepřemýšlíme snad vůbec nad ničím, snad jen nad tím, kdy už konečně skončí pracovní doba! Ale jak již bylo řečeno, práce se nám líbí. Možná i proto, že jsme dostali k dispozici domek přímo v sadu a tak to máme do práce opravdu blízko. Počasí se začíná taky vytahovat a o sluníčko není nouze. Opalovací krém s ochranným faktorem 50, který v normálních podmínkách zajistí odstín kůže upíra, je opět v permanenci (a stejně máte spálený krk – kromě jiných nej má NZ nad sebou zřejmě i největší ozónovou díru:) Ale po nekonečných měsících podezřele chladného počasí si nestěžujeme:)     

Na Květčiny narozeniny jsme se rozhodli vyrazit do Milford Sound. Jedná se o další nádherný národní park, který je asi největší chloubou místního kraje a možná je pro mnohé i černým koněm celého Nového Zélandu. O zdejších turistických trasách se říká, že jsou nejkrásnější na světě. My to ale prozatím nemůžeme posoudit, protože jsme se dostali jen do vesničky Te Anau, ze které vede jediná cesta právě do Milfordu. Protože od nás od domu měla cesta trvat více než pět hodin, vyrazili jsme krásných 4:30 ráno (pěkný narozeninový čas). Když jsme pak dorazili do zmíněné vesničky, dozvěděli jsme se, že v noci spadla lavina a cesta je zavřená. Až tehdy nám došlo, že ač my se denně opékáme v řádku, tady ještě vládne paní zima. A tak nezbývalo, než otočit zpět k domovu. Bez výletu to ale nebylo. Cestou zpět jsme navštívili Mavora Lakes, která se nám moc líbila. No a co se Milfordu týče, ten dostane ještě další šanci, nebo tedy jinak, doufáme, že až se do něj v příštích několika týdnech opět vydáme, nic nám už cestu nezatarasí a my budeme moci konečně posoudit jestli se zvěsti o jeho kráse zakládají na pravdě.

No a pokud byla řeč o tom, že jsme si na Stewartově ostrově mysleli, že se jedná o naši poslední práci tady na druhé straně světa, nepoučili jsme se a mysleli jsme si to i o naší momentální pracovní pozici tady na jihu Jižního ostrova. Historie se opakuje a opět to vypadá, že jsme se i do třetice mýlili. Ačkoli se nám tu líbí, rozhodli jsme se pro návrat do Blenheimu, kde jsme před pár měsíci válčili v zimě na vinici. Právě teď tam dozrávají třešně a zanedlouho začne sezóna jejich sběru, kterou si nechceme nechat ujít, je to na místní poměry celkem lukrativní práce a...no prostě máme chuť na třešně:) V Blenheimu už máme práci domluvenou. Začínáme koncem měsíce a tak tady strávíme ještě možná něco přes týden a opět se vydáme na naše toulky.

Cestou nahoru na sever Jižního ostrova po západním pobřeží nás čeká hodně cestování, na což se již neskutečně těšíme. Těšíme se tak moc, že se nemůžeme dočkat a tak si tuto neděli dopřejeme MALÝ předkrm. Slovo malý ale asi není na místě, protože (pokud vyjde počasí) se vydáme pod nejvyšší horu Nového Zélandu Mt. Cook. Třešničkou celé věci je, že se s námi pod nejvyšší horu Jižních Alp vypraví i člověk, který se na onu horu díval celé dětství skrz okno rodného domu. Je jím náš šéf Grant, kterému jsme padli do oka a který se nabídnul (jako grand), že nám bude dělat průvodce.

A o tom, jak nám bude předkrm chutnat, napíšeme zase příště.

Zdravíme z meruňkového sadu

Mějte se krásně

Jirka a Květka