Tak hlásíme úspěšný přesun dále na jih. Zakotvili jsme mezi městy Hastings a Napier. Cesta bylo pohodová, vlastně více, než jen to – připadá nám, že čím více se vzdalujeme od Aucklandu, tím jsou přírodní úkazy stále krásnější a krásnější. Minuli jsme obrovská jezera, krásné řeky, vodopády, hory a zastavili jen tam, kde by bylo absolutně neodpustitelné nezastavit, zastávek bylo přesto mnoho:) Důvod pro tento spěch byl jediný, a to blížící se start sezóny sběru jablek. Jakmile jsme dorazili do Hastings, což bylo téměř v podvečer, začali jsme hledat místo pro přespání. Na místních informacích jsme dostali tip hned na několik kempů a při návštěvě jednoho z nich (kde se nám až tolik nelíbilo) jsme zahlédli volně stojící karavany na plácku u řeky. Nikde žádná brána, jen cedule, kde bylo napsáno, že zde není povoleno stanování. Sice jsme si nebyli jistí, zda zde zakotvit můžeme, ale krásné prostranství u řeky bylo jasným argumentem proč to zde zkusit! Nepopíráme, že i úspora 26 dolarů, které bychom museli jinak zaplatit za noc v kempu, nebyla k zahození:) Ubytovali jsme se tedy v malém, ale útulném hotýlku jménem Toyota Estima:) Celou noc hustě pršelo, ale my jsme byli naštěstí v suchu a tak jsme se mohli hned ráno sbalit a vyrazit hledat práci. Abychom nebyli nudní, vezmeme to hopem – navštívili jsme asi tak MILIÓN sadů, ale všude nám řekli, že práce bude nejdříve tak za týden a půl a že se máme přijít zeptat pak (to v lepším případě), v horším pak, že mají plný stav a čekací listina je dlouhá. Při návštěvách sadů jsme vesměs potkávali jen příjemné lidi a taky ostatní kolegy, kteří práci sháněli stejně jako my. Byli to většinou turisté, ale v pár případech i místní lidé a dokonce i místní důchodci. Jeden sympatický pán, důchodce, který taky hledal práci, nám pak doporučil balírnu a sady ovoce jménem Apollo, kde v minulosti pracoval a duchapřítomně nám nakreslil i mapu. Řekli jsme si, že za pokus nic nedáme a po chvilce jsme již před Apollem stáli. Následně jsme vyplnili formulář s žádostí o práci a místní personalistka s námi udělala vstupní pohovor. Sotva jsme skončili s pohovorem, řekla nám paní, že žádná práce není a že dají vědět, což nám řekli i v místní pracovní agentuře na začátku našeho dne. Tímto se tedy dokonale uzavřel kruh a my jsme byli mírně rozmrzelí. Vydali jsme se tedy na výlet do Hastings, kde nás čekalo překvapení v podobě telefonátu z Apolla s nabídkou práce. Dnes ráno jsme se pak dostavili na smluvenou schůzku, kde nám pán jménem Ben vylíčil všechny podrobnosti, jedná se o práci v sadu, ne přímo sběr jablek (na to si sem dovážejí pracovníky z Filipín), ale přípravu sadů na sběr. Bude nás na této pozici pracovat šest. Začátek má být v pondělí 27. 2., ale možná už i dříve. Práci jsme tedy vzhledem k momentálním místním podmínkám velmi rádi přijali a jsme zvědaví, jak to s prací bude. Abychom se ještě vrátili k ubytování, noc na dnešek jsme sice opět strávili v onom kempu pro karavany, ale zjistili jsme, že to je jen pro členy nějaké asociace se zelenou samolepkou „Responsible camper“ – a tu my nemáme, protože ani nemáme karavan:) Zjistili jsme to v podvečer, ale vzhledem k velkému počtu turistů s auty, které karavan rozhodně nepřipomínaly (byly to dodávky s vestavěnou postelí a improvizovanou kuchyní) a nebyly opatřeny onou samolepkou, jsme se rozhodli zůstat. Asi kolem jedenácté večerní však přijela kontrola a začala všechny „pseudokaravanisty“ budit, byli jsme poslední na řadě a už jsme byli i připraveni na návštěvu kontroly, když tu náhle pán nasednul do auta a odjel. Nebyli jsme rozhodně proti a šli spát. Ráno za námi přišla paní z karavanu a ptala se nás jak je možné, že nás jako jediné nevyhodili. Vysvětlení bylo nakonec prosté – protože máme obyčejné auto, které karavan – a hlavně pseudokaravan – nepřipomíná, byli jsme trpění jako auto některého z karavanistů… Takže štěstí při nás stojí a dnešní noc strávíme na jiném, ale opět ne úplně oficiálním kempovišti v Napieru. Paní, která za náma ráno přišla zjišťovat naši fintu nám totiž prozradila jejich fintu:) Inu lidé jsou tu milí a mají pro turisty pochopení.
Večer jdeme na Art Deco festival, který se zde v Napieru koná u příležitosti výročí zemětřesení, které v roce 1931 srovnalo celé město se zemí a město bylo následně znovu vystavěno právě ve stylu Art Deco. Na programu je přelet historických letadel, sraz historických aut a údajně zde bude hodně lidí oblečeno ve stylu Art Deco. Je to místní událost roku a my rozhodně nebudeme chybět (a fotit:)
Hezký den
Jirka a Květka
Břežany zdraví Zéland
(Lény, 22. 2. 2012 9:54)