Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Sezóna třešní skončila, a tak se konečně naskytla kýžená chvilka pro sepsání toho, co jsme za poslední dobu prožili. A nebylo toho málo. Léto se rozjelo na plné pecky a dny v sadu byly někdy pořádně únavné. Květka se přesto stala nejchválenějším sběračem třešní široko daleko, dle Charleine, majitelky sadu tu údajně dokonce ani lepšího sběrače nikdy neměli. A teď už musím s chválou skončit. Jinak by mně Květka, jak ji znám, pro svou skromnost donutí předchozí věty smazat.Zatímco tedy Květka denně šplhala na žebřík, mně byla svěřena namísto sběračského postu role manažera sadu (asi podle hesla kdo to neumí, ten to učí:), kterou jsem s radostí, že nebudu muset furt jen trhat třešně, s radostí přijal. Měl na starosti vše kromě sběru třešní. Zejména kontrolu kvality sběrači nasbíraných třešní a jejich odvoz a vážení. O třešních dost jsem se tím pádem hodně dozvěděl, následně soustavně štval všechny sběrače tím, když jsem jim své nově nabyté vědomosti neustále opakoval, a tím pádem si i procvičil svou angličtinu jako ještě nikdy. Časem jsem pak za odměnu/trest dostal na starosti další sad a měl tak o zábavu postaráno. S Květkou jsme v tomto duchu prožili třešňovou sezónu, která na sebe nejdříve nechala čekat, ale když už přišla, tak to stálo za to. A nakonec ještě podotknu, že ani po měsíci se nám třešně nepřejedly:) Dost ale o třešních.

Novinkou je, že už nemáme pojízdný domov. Naše kamarádka Toyota už slouží učiteli angličtiny (tady ekvivalent našeho češtináře:) v Christchurch. Před prodejem jsme auto naleštili a vyblískali jako nikdy předtím, až se nám ho nakonec ani nechtělo prodávat. Ale čas neúprosně běží a my se pomalu zbavujeme přebytečností. Jak mi řekl Richard, majitel vedlejšího sadu, pro kterého jsem rovněž pracoval, nejlepší způsob jak se zbavit starostí je prodat je někomu jinému. A to jsme přesně udělali:) Své starosti jsme navíc prodali s mírným ziskem, což nás o to více potěšilo...A tím nám tedy  sice ubyla velká starost, ale ojevila se jiná. Ukázalo se, že se nám během našeho cestování šokujícím způsobem scvrkly batohy a my se do nich teď nemůžeme sbalit!:) A tak dnes, den po Vánocích, vyvstala už několikrát nutnost učinit opravdu těžká rozhodnutí. Domů tak s námi nedorazí mnoho našich svršků, kterými jsme se původně vybavili a následně behem cesty ani jednou nevyužili, takže promiň modrý svetře, patrně tě obleče nějaký statný Maor:) Když už je řeč o Vánocích, tak my ty naše prožili tak trochu nevánočně - v práci. Ono, když je venku 30, tak se nějak ta vánoční atmosféra nedostavuje. Ale přes výše uvedené jsme si večer našli chvilku na bramborový salát a českou pohádku. Zélanďané své Vánoce prakticky slaví až 25.12., a pokud jsme moc nedali těm našim českým, Zélandské už prožíváme od rána. Podobně jako u nás se vyznačují zejména konzumací neuvěřitelného množství jídla. My jsme do tohoto rychlíku zvaného obžerství nastoupili už ráno při opravdu opulentní snídani. A ani během dne se nám z něj stále nepodařilo vystoupit. No, je to opravdu šichta jíst bramborový salát s řízkem, když je venku přes třicet ve stínu:) Ale Vánoce jsou prostě Vánoce a to k nim patří i na druhé straně světa. Po této zkušenosti můžeme říci, že pro Vánoce a radosti s nimi spojené vládnou rozhodně lepší povětrnostní podmínky v ČR než tady. Pro co ale panují lepší podmínky tady je...asi všechno ostatní, co chceme dělat. Činností, která z této skupiny věcí vyčnívá nejvíce, se stal nečekaně jachting.

Již dříve zmíněný Richard nás po skončení sezóny pozval na plavbu svou jachtou po dechberoucí úžinami protkané oblasti Malborough Sounds. Počasí nám opět přálo a prožili jsme další životní zážitek. Pětaasedmdesítiletý kapitán Richard nám ukázal krásu plachtění a připravil nám i několik horkých chvilek, které jsme si prožili při sledování jeho manévrů se zcela nakloněnou lodí. Richard je ale zkušený mořský vlk a bylo úžasné jak se jinak pomalý a po sezóně unavený dědeček změnil za kormidlem v zapáleného mladíka. Postupně jsme si i vyzkoušeli kormidlování a já i těžkou práci prvního plavčíka při neustálém napínání a stahování plachet:) Po dlouhé době jsme si taky zaplavali v moři. Jídla a hlavně pití byl dostatek a tak jsme po příjezdu do mariny byli rádi, že jsme vstoupili na pevnou zem...Skončili jsme asi akorát v čas. Richard, který už na počátku několika hodinové plavby prohlásil legendární větu "I need a beer" a v podobném duchu pokračoval i po dobu plavby (podobém jen proto, že z piva postupně přešel na bílé a pak i červené víno), přehlídl při hledání mola pro zaparkování své lodi jinou, asi dvacetimetrovou loď, která nás minula jen o pár centimetrů. Ale co, štěstí nám přálo:]

Od té doby jsme na souši a stýská se nám po moři. Proto jsme se dneska rozhodli, že zvedneme kotvu a vydáme se zase o kus dál, ale vlastně i zpátky. Zítra po několika úžasných měsících trajektem překonáme podruhé Cookovu úžinu a definitivně opustíme Jižní ostrov. A potřetí staneme ve Wellingtonu. Tam zůstaneme přes noc a následující den se vypravíme zpět do Napier navštívit naši kamarádku Jenny, u které jsme několik měsíců bydleli. Nastává konec našeho pobytu, a tak i doba loučení. S loučením se ale nedáme moc zaměstnat a chceme ještě podniknout pár výletů na místa Severního ostrova, která jsme buď vynechali, nebo jsme jim nevěnovali náležitou pozornost. Na toto máme asi tři týdny. Potom se po roce těžké dřiny, bádání a cestování konečně vydáme na dovolenou. Naší cílovou destinací se stal jeden z Cookových ostrovů, tropický! ostrov Rarotonga, který je zasazen jako miniaturní tečka v širém Tichém oceánu. Protože má ostrov obvod jen pár kilometrů, nezbyde nám nic jiného, než odpočívat. A tu oběť jsme připraveni podstoupit!:)

Přejeme Vám krásné svátky

Mějte se hezky

Jirka a Květka