Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Uběhlo sice jen pár dní od okamžiku, kdy jsme opustili Ngaio Bay, avšak my jsme zažili tolik věcí, že by to vydalo snad na celý měsíc. V pondělí ráno jsme chtěli vyrazit na cestu (po třech týdnech strávených na konci světa byla touha po civilizaci silnější, než kdy jindy), vyrazili jsme ale nakonec až po poledni, protože jsme museli čekat než se zvedne mlha nad Malborough Sounds. Když se konečně mlha uráčila, sbalili jsme saky paky a naposledy se pokochali pohledem na „naši“ pláž. Pak nám Roger vyvezl auto na kopec – místy to vypadalo, že se cesta nedá zdolat, ale naštěstí je Roger je matadorem této cesty a hravě ji zkrotil. Na kopci nastalo dojemné loučení. I když jsme někdy měli na naše hostitele pifku, byli celkově docela fajn. Sotva jsme však rozjeli náš pojízdný domov směr Nelson, zjistili jsme při letmé kontrole, že nám v něm chybí oblíbená deka, kterou jsme si zamilovali od chvíle, kdy jsme ji koupili (Květka až od chvíle, kdy vyšlo najevo, že barva není fosforově zelená, ale spíše olivově zelená:). Ať tak či tak nastalo rozhodování, zda se pro deku vrátíme. Nakonec zvítězil citový vztah k dece a my jsme absolvovali čtyřkilometrovou vycházku z a (krátce na to) do kopce, protože na promáčeném povrchu se nám autem už dolů rozhodně nechtělo. Jakmile jsme měli deku, už nám nic nebránilo a vyrazili jsme. Do Nelsonu jsme dorazili v podvečer a po přečtení několika cedulí varujících cestovatele před přespáváním mimo kempy jsme poprvé, co jsme na naší cestě, vyhledali oficiální kemp. Druhý den jsme věnovali prohlídce Nelsonu. Město je to opravdu krásné a na místní poměry „starobylé“. Mnoho místních považuje Nelson za metropoli celého jižního ostrova. Když jsme se nabažili Nelsonu, vyrazili jsme do městečka Motueka, kde jsme měli před-domluvený další WWOOFing. Protože se však nikdo ze zájemců o naše služby neozval, rozhodli jsme se na nic a nikoho nečekat a vyrazili jsme prozkoumat okolí národního parku Abel Tasman. Z pestré škály možností jsme si vybrali výpravu na Farewell Spit. Jedná se o maličký výběžek na západní straně jižního ostrova. Zvláštností je, že je tvořen z většiny pískem a k volání písečných dun jsme prostě nemohli být lhostejní! Výlet to byl nezapomenutelný. Scenérie byla magická a až na malé zbloudění, o kterém napíšeme třeba někdy jindy, a písečné bouři, která nás tam potkala, neměl výlet háček:) Po zdolání několika dalších menších výletů jsme se rozhodli opět pro návrat směr Motueka. Protože už byl ale večer a my jsme řádně vyřízení už zívali při každém druhém slovu, našli jsme si nocleh v městečku Takaka, které je známé tím, že zde žije velká komunita hippies /skoro každý ve městě/. A opravdu, atmosféra tu byla znatelně uvolněnější, než v jiných městech a lidí s dready se to jen hemžilo. Nebylo tedy lepšího místa, kde spočinout po náročném dni. Protože nám odtrnulo, už jsme nehledali kemp a opět se vrátili ke staré dobré filozofii volného kempingu:) Když jsme se ráno probrali z mrákot, zjistili jsme, že se na nás směje sluníčko, což slibovalo další krásný jarní den. Nelenili jsme a v osm už jsme byli po snídani a zase na cestě. Když už je řeč o snídaních, tak je třeba vyzdvihnout, že na cestování a přespávání v autě je krásné, že si můžete každý den uspořádat snídani v přírodě. Tuto výhodu proto nenecháváme bez povšimnutí ležet ladem a každý den si jednu takovou snídani ve stylu al fresco dopřejeme! No a je třeba říct, že spaní v autě má vedle výhod i spoustu nevýhod, ale ty sem tahat nebudeme:)) Když jsme dorazili zpět do Motueky nastala chvíle rozhodování kam se vydáme dále. A jak to tak bývá v tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal nečekaný pomocník v podobě prodavače v místním obchodě s retro výrobky. Mimochodem výrobky byly všechny originál retro a mnohé z nich pamatovaly doby dávno minulé, zejména však socialistické:) Pán byl moc sympatický a po obligátním rozhovoru, ve kterém lidé se zaujetím tvrdí, že jako Czech Republic znají a většinou je to někde u Bulharska:), jsme přešli k věci a pán nám začal na mapě ukazovat místa, která si rozhodně nemůžeme nechat ujít. Plán se začal rýsovat. Po krátkém rozvažování jsme se rozhodli cestu směr západní pobřeží. Cestou jsme navštívili národní park Nelson Lakes, kde jsme i přespali, ale spolunocležníkem nám byl tak silný déšť a vítr, že až jsme po probděné noci museli ráno seznat, že výlet kolem jezera by asi nebyl úplně rozumný. Nevíme, jestli je to tím, že je jaro, ale když zaprší, tak se za sucha běžně prostupný terén stává neprůchodným. Cestou jsme si však zmařený výlet vynahradili jízdou panoramatickou cestou přes Buller Gorge, zajímavou nížinu s překrásnými výhledy a přírodními úkazy. Teď mě napadá, že možná už překračujeme délku článku, který je pro normálního člověka stravitelný a tak teď trochu zrychlíme a uvedeme nejsilnější dojmy v bodech...

V knihovně ve Westportu jsme zapomněli foťák, který jsme „vzápětí“ (po 20 minutách ilegálně rychlé a zběsilé jízdy) opět našli, chytli nás policajti (kontrola dechu řidiče – svěží, negativní), viděli jsme asi milion vačic, nestartovalo nám auto (naštěstí to bylo jen zařazenou rychlostí, ale že to trvalo, než jsme na to přišli:), několikrát nám zkolaboval počítač (to je už kolorit) a při jízdě před nejvyšší dálnici na NZ, která vede přímo přes Jižní Alpy a vyšplháte po ní až do 960 m.n.m. do nás v neuvěřitelné průtrži mračen na parkovišti nabourala nějaká paní (rána veliká, škoda žádná, uff!:)       

A teď možná ještě na chvíli zpomalíme. Horská dálnice nás zavedla až do oblasti Canterbury. Jedná se o oblast, která se z celého Zélandu asi nejvíce třese a cestou do metropole Christchurch jsme projeli několik menších městeček (Springfield, Oxford, Rangiora), která nesla známky loňských a předloňských velkých zemětřeseních. Pohled to byl opravdu smutný. Když jsme pak dojeli do Christchurch smutný pohled se znásobil. Při loňských zemětřeseních v únoru, červnu a prosinci bylo zničeno skoro celé centrum města a okolí. Když jsme se v Christchurch procházeli vnímali jsme jen zvláštní ticho, které všude panuje. Z centra města zmizeli lidé, auta, tramvaje a jejich místo zaplnily buldozery a dělníci. Ty jsme však vzhledem k faktu, že byla neděle neviděli a neslyšeli. Centum města (tzv. Red zone) je hermeticky uzavřeno a hlídají ho vojáci. Dopad celé katastrofy jsme tak mohli sledovat jen zpoza plotu a pak taky všude v okolí.

Z tohoto smutného zážitku nás vytrhl až náš další WWOOFing, který jsme si domluvili a slíbili jsme, že dorazíme ještě v neděli večer. Jednalo se o další „konec světa“ (cesta tomu odpovídala) v oblasti Banks Penninsula. Hostiteli byli tentokráte buddhistický pár Ron a Kim. Záměrně jsme si vybrali zase něco jiného, než minule v Ngaio Bay a tak jsme mohli poznat další životní styl. Zkušenost to byla dobrá a kdo by si myslel, že u buddhistů to bude spíše o rozpravách a přemítání, tak by pak zjistil, že hned první den bude lézt po propadající se střeše z recyklovatelného materiálu s nýtovací pistolí a druhý den už bude vycpávat zdi skelnou vatou:) Ale je potřeba říct, že i na rozpravy a jógu byl čas a byla to další cenná zkušenost, no zážitků bylo spousta!

Ale protože už nechceme oko čtenářovo dále namáhat, konstatujeme, že jsme zdraví, spokojení, štěstí se nás (zatím) drží a momentálně se nacházíme ve městě Timaru a plánujeme, kam vyrazíme dál!

Mějte se pěkně

Jirka a Květka