Moře, pláž a guláš
Po odmlce způsobené dalším výskytem oné neznámé závady na našem počítači, která způsobila naprosté digitální ticho v už tak tichém koutě světa, můžeme konečně přinést informaci o tom, jak se náš první WWOOFingový počin vyvíjí. Na úvod by se asi patřilo nějak to celkově zhodnotit, protože to však není až tak jednoduché, tak se patří povědět příběh od samého začátku. Když jsme minulé pondělí v poledne opouštěli Blenheim, hleděli jsme tázavě k mračnům, která se kupila našim směrem. Ne, že bychom se báli deště, auto máme v kondici a neprší nám do něj. Důvod obav tkvěl v instrukci paní majitelky, že pokud začne pršet, máme příjezd odložit až na den, kdy pršet nebude. Psala, že to tak je lepší. Psala, že sem vede úchvatná dech beroucí cesta...nelhala! Milovníci zatáček by si zde přišli opravdu na své. Po hodině jízdy v ostrých nepřehledných zákrutách jsem začal mít pocit, že už další zatáčku prostě neukroutím. Naštěstí se tak nestalo, vyjeli jsme z hustého lesa a cesta se změnila v prašnou. Čím více se pak cesta zužovala, začínala být panoramata úchvatnější a úchvatnější. Zastavovali jsme na každém kroku a fotili krásné scenérie. Podle popisu jsme asi po třech hodinách dorazili na místo, tady skoro. Protože tu žije jen velmi málo obyvatel, nemají tu ani adresu. Dorazili jsme tedy k poštovní schránce nadepsané jménem našich budoucích hostitelů. Ačkoliv byla místy velmi adrenalinová, nevěděli jsme proč jsme byli tak vehementně upozorňováni na nemožnost dorazit za deště. Tato otázka se však stala zodpovězenou ihned, jakmile jsme najeli na příjezdovou cestu. Pokud by se měřilo bohatství podle délky příjezdové cesty k domu (jak tomu v mnohých případech je), pak by naši hostitelé museli být miliardáři. Cesta je totiž 1,7 km dlouhá. A lépe by se dalo říct, že 1,7 km strmá! Cesta dolů byl opravdu zážitek jen pro otrlé automobilisty. Úzká spíše křivolaká stezka plná zatáček a se strmým srázem nám opět vrátila adrenalin do žil:) Když jsme dojeli k prvnímu domu, který se nachází vzdušnou čarou asi 20 metrů od hlavního domu, raději jsme tak auto odstavili a šli dál pěšky. Vzdušnou čarou je to sice kousek, ale oba domy dělí asi 40 metrů výškových, takže poslední část cesty jsme došli po svých. A dobře jsme udělali. Myslím, že kdybychom s naším obřím vozem připomínajícím nemotorného brouka, kterého žene jen jedna náprava, sjeli dolů, tak už ho tu můžeme rovnou nechat jako atrakci, nebo luxusní králíkárnu:) A tak jsme byli konečně tu a čekali, kdo nás přivítá. Stále sympatická paní domu Jude nám ukázala naše ubytování a pozvala nás na čaj. Po seznámení s manželem, fotografem Rogerem, a třemi labradory jsme se vybalili a začali se rozkoukávat. Bydlíme v malé chatce přímo na pláži. Před domečkem houpací síť, nikde nikdo, širé moře, žádné topení a suchý záchod. Po týdnu jsme si na oboje docela zvykli. Náplň práce je pestrá. Od převážení kravinců, natírání oken až po práci na počítači. Vše i během jednoho dne, takže to může dopadnout i tak, že celí od hnoje usedáte k počítači:) Roger totiž nedávno získal zpět soubor negativů fotografií ze 70. let, o kterých myslel, že jsou ztracené. A tak mu je pomáháme digitalizovat a naučit jej jak na to (Poznámka Květky: digitalizovat pomáhá hlavně Jirka, je větší expert na Photoshop. Práce je to namáhává prý hlavně na oči (fakt, že se jedná o akty, s tím nemá co dělat!:o)). Je to tu idylická zátoka plná zeleně, ovoce a zeleniny a pohody. Ale jak už bylo řečeno na začátku článku, nic nikdy není černobílé a ideální. A tak se občas i sympatická paní domácí mění v pedantickou a přitom stále pravidla měnící bytost a Roger, který fotky nikdy neviděl (kromě okamžiku, kdy je před 40 lety pořizoval), stojí celou skenování námi a kouká, což po několika hodinách může být celkem obtěžující. Ale tak je to asi vždy. Důležité jsou ty chvíle volna a ty si užíváme náramně! Odpoledne míváme vždy volno a za odlivu tak můžeme vyrazit prozkoumat zátoky nalevo a napravo od naší pláže. Nikdo tady nežije a tak je to tu opravdu ráj. Občas nás tu navštíví tučňáci, kteří žijí na druhém konci pláže a včera v noci nám po střeše pochodovala vačice:) Zatím však marně vyhlížíme delfíny a velryby, ale budeme tu asi ještě 14 dnů a tak se nám třeba poštěstí je zahlédnout:) Dalším kladem pobytu je strava, tedy otázka, která zajímá naše maminky a babičky, které tímto srdečně zdravíme! Jude vaří perfektně a co jsme na Zélandu, tak jsme si takhle ještě nedopřávali...Abychom ale nezůstali pozadu, tak jsme včera vařili my! A protože chtěli něco co jíme u nás, nebyly to žádné mořské plody, ale pravý hovězí gulášek s domácími houskovými knedlíky (inu jak jinak, ty tady neznají)...jídlo se povedlo a oba se olizovali až za ušima. A protože se český večer ujal, příští týden bude k večeři knedlozelovepřo:) Na závěr tedy můžeme přidat hodnocení, že v polovině pobytu zde kladné zážitky převažují a jsme rádi, že jsme tu. Jinak bychom si za tenhle zážitek museli sáhnout hodně hluboko do kapsy. Za noc tady si totiž Jude s Rogerem účtují tolik jako nás stál čtrnáctidenní nájem v Napieru i Blenheimu:) Hosté tu tedy obvykle nejsou dlouho, nejčastěji dva dny. Zatím tu ale žádní nebyli, sezóna začíná příští týden. Přijede americký pár. Tak jsem zvědav, jestli se trefí na knedlo-zelo večer:)) Potom páni domácí dvakrát na den odjedou, na což se už nesmírně těšíme!:)) V tu dobu budeme mít na starosti jen psy...no i když jen by mohlo být v uvozovkách. V sobotu nám tu přibyli na 2 další pejsci na hlídání a tak je tu teď o zábavu opravdu postaráno! Jedná se o 4 labradory ve stáří od 2 do 16 let a pak taky 3letá fenka pro nás exotického plemena zvaného Australian blue heeler. Vypadá jako malý vlk zkřížený s hyenou:) Je úžasně rychlá a mazaná, takže se musíme mít stále na pozoru. O dalších příhodách z opravdového konce světa Vás budeme brzy informovat.
Mějte se pěkně Jirka a Květka
PS: Časem přidáme i fotky, ale jelikož je tu internet přes satelit a neskutečně drahý, bude to možná trochu trvat.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky! Dík za další napínavé čtení - fotky jsem si zatím prohlédla na jejich oficiální stránce, krajina i ubytování je fakt nádhera, a jsou tam i ti psíkové... Jude a Roger jsou ti dva u stolu v jídelně naproti těm mladíkům?
Jaké tam vládne teď počasí? Asi dost čerstvo, že? Moc vás zdravím a držím palce na další kulinářský triumf! Eva :-)
pozdrav
(Eva*, 23. 8. 2012 9:51)