Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Hlasime se poprve ze Stewart Islandu, ktery je nasi dalsi zastavkou na nasi pouti po Novem Zelandu. Uvodem se omlouvam za absenci diakritiky, ktera je zpusobena absenci naseho vlastniho pocitace. Ano, vypada to, ze po dlouhem boji jiz definitivne podlehl zranenim, ke kterym prisel pri nasem pobytu v Marlborough. A jeho skon tak prisel v tu pro nas nejmene prihodnou dobu, pri pobytu na malem ostruvku daleko od civilizace. Na filmy kterych mame plny hardisk tak muzeme zapomenout. Druhou, pozitivni, strankou veci je, ze muzeme o to vice casu venovat kniham. Coz neni ani tak zmena pro Kvetku jako pro mne. Nastesti uz jsem presel z urovne, kdy jsem si mohl "precist" tak akorat leporelo a zacinam se prokousavat i slozitejsimi zanry:] Mimo filmu se nam zuzil prostor pro komunikaci s Vami, coz samozrejme boli nejvice. A tak je ted nasim jedinym pojitkem s Vami maly pocitac v recepci South Sea hotelu, kde pracujeme. Jeho klavesnice nejvice pripomina asi psaci stroj a jeho jedenacti palcova obrazovka take pamatuje lepsi casy devadesatych let:] Zitra tomu bude tyden co jsme vystoupili z trajektu a rovnez tyden, co jsme poprve pracovali. Zacatek to byl opravdu hekticky. Ja jsem vyfasoval vecerni smenu na baru [bohuzel ne z te strany, kde jsou barove stolicky] a Kvetka zacala v restauraci. Vzhledem k tomu, ze se jednalo o patecni vecer, bylo nabito. Mistni bar je zaroven i jedinym na celem ostrove a atmosfera tomu jednoznacne odpovidala. Panovala tam ale krome hektiky i rovnez takova rodinna atmosfera, protoze mimo sezonu se v baru schazeji v podstate titiz lide. A tak se stalo, ze ani moje pritomnost nezustala bez povsimnuti. Asi stokrat jsem celil otazce odkud jsem a tisickrat jsem musel vyslovit sve jmeno, nacez ho pak skupinky hostu v prubehu vecera ruzne nahlas zkouseli znovu vyslovovat a docela jim to slo [druhy den si ho vsak opet malokdo pamatoval:]. Kvetka mela v restauraci taktez napilno, protoze tu vari celkem obstojne a tak o zakazniky neni nouze. V dalsich dnech jsme pak vystridali ruzne dalsi pracovni pozice kuchyni pocinaje a zahradou konce a jsme zvedavi, jestli se to nase putovani uz brzy zastavi a zacneme delat jen jednu vec. Rika se, ze stereotyp je nejhorsi, ale my bychom ho ted asi privitali. Kazda pozice zde ma spoustu specifik a veci, ktere clovek musi znat a tak by bylo fajn zakotvit jen u te jedne sve hlavni, protoze kdo nekdy pracoval s lidmi [ja ne], vi o cem mluvim. Lidi tu jsou ale pratelsti, takze to jde vydrzet. Diky tomu, ze tu nejsme jen jako turisti, poznavame zivot na ostrove take z pohledu kazdodenniho zivota. A ze je na co koukat! Lide tu ziji zpusobem odpovidajicim charakteru zivota na malem ostrove. Vsichni se znaji [podrobne / kdyz nekdo o nekom dovypravi mate pocit, ze dotycneho znate] a kdyz jdeme do prace z domu, kde bydlime, musime vsem zamavat a vsichni zase mavaji nam. Kdyz je rec o domech, tak ty se tu zasadne nezamykaji, stejne jako auta, ktere maji vzdy odemceno a klic v zapalovani coz je pro nas trochu nezvyk. No kam by taky kdo s autem ujel, ze:] Lide se neustale zastavuji a klabosi. Maji tady vse co ve meste, ale v mensim. Skolu, kam chodi vsechny deti, malou knihovnu [ve ktere uz jsme cleny], kulturak, obchod, posilovnu, doktora, policajta a kostel. Jedinym spojenim s civilizaci je tu trajekt, ktery prijizdi dvakrat denne. Je nam zahadou, cim se zivi vsichni mistni, protoze krome naseho hotelu, par ostatnich zivnosti a obchodu uz zbyva jen cestovni ruch. Ale asi to staci, protoze kras a unikatnosti je tu dostatek. Na mistni jsem se rovnez dozvedel jednu pikantnost, o kterou se musim podelit. Zdejsi muzi, deti a v mensi, ale stale vyssi mire nez je obvykle i zeny chodi vyhradne v gumacich. Od mistniho kuchare Thorstenna, puvodem Nemece, ktery tu zakotvil pred peti lety a kteremu jsem delal jeden den pomocnika, jsem se dozvedel, ze vetsina z nich ma doma dvoje. V jednech pracuji a druhe, hezci, maji do spolecnosti. Jev jsem pozoroval v praxi a teze se potvrdila / gumaky jsou k videni v baru, restauraci i obchode:] My jsme si nastesti gumaky taky pribalili a tak sem zapadame, ikdyz teda mame kazdy jen jeden par. Pracujeme pet dni v tydnu a mame dva dny volna, ktere jsme tentokrat vyuzili k prvnimu pruzkumu ostrova. Byli jsme na par mensich vyletech a nutno rict, ze priroda je zde fascinujici. Beznymi sousedy jsou tu mimo jineho exotickeho ptactva, velici papousci Kea. Ti v hejnech cihaji na turisty s cilem vyziskat neco dobreho do zobaku. Od mistnich jsme ale byli varovani, ze se nevyplaci papousky krmit, protoze umi byt pekne neodbytni. Kdyz si jednou zvyknou, ze neco dostanou, tak pak neustale cihaji u domu a demoluji okoli. Hlavnim rizikem jsou procvakane gumaky, ktere zustanou nestrezeny pred dvermi. Jak je videt i papousci znaji nejvetsi slabinu mistnich:] My zatim pozorujeme papousky z dalky a bez pamlsku a je to krasa.

Obecne lze rici, ze spis nez do prace tesime na poznavani ostrova [jak taky jinak] a taky vetsi vicedenni vylet, ktery planujeme ke konci naseho pobytu zde. Popravde uz skrtame v kalendari dny, ktere do toho konce zustavaji, at se nam lepe pracuje:]

Zitra nam opet zacina pracovni shon a jsme zvedavi, co nam prinese.

Posilame pozdravy z ostrova

Mejte se hezky

Jirka a Kvetka