Sunrise Hut
Minulý týden jsme v práci dostali volno, které vypadalo tak, že jsme pracovali do úterý, a pak nám bylo řečeno, že nám zítra zavolá hlavní manažer jménem Miles a řekne nám o další práci. V praxi to pak vypadlo tak, že se neozval a když jsme se ozvali my, tak řekl, že už odpoledne bude nějakou práci mít a následně už se neozval vůbec...:) Tomuto trendu jsme se tedy přizpůsobili a řekli jsme si, že nebudeme čekat na telefonu. Rozhodli jsme se vyrazit na dlouho toužebně očekávaný další výlet – tentokráte byl naší cílovou destinací Sunrise Hut. Jedná se o místo, které je proslulé krásným výhledem na východ slunce. Aby však naše oči mohly spočinout na onom vycházejícím symbolu života, musely naše nohy zdolat pořádný kopec. Sunrise Hut je turistická chata, která leží v pohoří Ruahine ve výšce 1280 m n. m. Výlet jsme pojali i jako test našeho vybavení a nás samotných na vícedenní putování. Vyrazili jsme v pátek po poledni a po necelých dvou hodinách jsme dorazili na parkoviště, které se nachází prostřed pastvin. První rozcvičkou (tentokráte pouze pro spolujezdce) bylo otevírání a následné zavírání několika bran, které oddělují jednotlivé ohrady plné převážně ovcí a krav. Po projetí tohoto vesnického safari jsme už museli dál pěšky. Nasadili jsme tedy batohy a šli...do kopce. S ohledem na to, že jsme se nacházeli na horách, počasí k nám bylo milosrdné. Nepršelo. Nemuseli jsme tak využít naše nepromokavé obleky, které jsme si pořídili do práce a které jsme měli v krosnách s sebou. Kromě tohoto „speciálního“ vybavení jsme však žádné další až tak speciální vybavení v batohu neměli, což se po výstupu navrchol ukázalo jako mírná nevýhoda. Když jsme se po necelých třech hodinách vyškrábali na kopec, byla mlha a zima, po panorámatech nebylo ani stopy. A tak jsme se jali prozkoumat turistickou chatu. Ačkoliv se jednalo jen o menší chatu se dvěmi místnůstkami, po výstupu více než desítkou kilo na zádech jsme její komfort přivítali a zabrali si pryčny, které se nám staly příbytkem. Povzbuzeni ubytováním jsme se už bez batohu vydali na průzkum dalšího bodu naší expedice. Jednalo se o Armstrongovo sedlo. Nejedná se však o místo, kde se scházejí fanoušci legendárního několikanásobného vítěze Tour de France a uctívají jeho sedlo, nebo jsme tam alespoň žádné nepotkali, protože jsme tam byli úplně sami:) Místo je pojmenováno po jakémsi Armstrongovi, který se však nejmenoval Lance, ale Hamish, a na tomto místě v roce 1935 v husté mlze havaroval se svým letadlem a nikdy jej v troskách letadla ani okolí nenašli. Mlhu jsme dostali do vínku také, avšak vše se obešlo bez nehody. A štěstí při nás opět stálo, protože bylo prakticky bezvětří. Cesta na Armstrongovo sedlo totiž vede po úzkém hřebeni a při větrném počasí je nepřístupné. Když jsme dorazili na místo, naskytlo se nám skrz díru v mracích pár krásných výhledů na okolí. Byla však zima a nutno uznat, že bez pořádné bundy už nebylo jiné cesty než zpět do chaty. V chatě samotné jsme pak měli společnost tří rodinek s ratolestmi, a tak bylo veselo. Atmosféra byla bujará, ale my jsme osadili své pryčny a za svitu čelovky mastili žolíky, které mne Květka naučila hrát a shovívavě nechala i vyhrát první hru. Večer tak uběhl jako voda a my jsme nemuseli myslet na všudypřítomnou zimu. Okolo osmé večerní pak zhasly svíčky, soused z protější pryčny konečně dopil i svou čtvrtou plechovku piva, a tak se mohlo jít spát. Budík jsme nastavili na 6:30. V obavě, abychom ostatní nevzbudili tak po ránu, jsem jej pro jistotu měl těsně vedle hlavy, aby nezvonil dlouho. Jak se však za několik málo hodin ukázalo, tyto obavy byly zcela liché. Probudili jsme se před šestou a nebyli jsme jediní. Za pár minut už jsme seděli v mrazivém ránu před chatou a očekávali na ten kýžený moment – východ slunce. O pár minut později už bylo jasné, že jsme se netrmáceli až sem zbytečně. Východ slunce byl opravdu nádherný a i díky naprosto jasnému nebi jsme mohli pozorovat impozantní hru světla, které zalévalo okolní krajinu. Po tomto elektrizujícím zážitku jsme si dali studenou snídani bez čaje, která sice již tak silné emoce nevyvolávala, ale i tak přišla rozhodně vhod. Seznali jsme, že pro příští výlety musíme pořídit pár nezbytností (od toho taky testovací výlety jsou:) jako je vařič, nádobí a nějaké to odolnější oblečení a vydali se na cestu zpět. Jestliže cestou nahoru jsme jen šli a neviděli nic, cestou zpátky jsme pro samá panorámata skoro nemohli jít! Počasí bylo opravdu nádherné a ranní procházku na horském vzdoušku cestou, která vede jen z kopce, jsme si moc užili. Večer jsme pak absolvovali rozlučkový táborák na pláži s kolegy Tomášem a Pájou, kteří se rozhodli, že je práce v sadu již nečiní šťastnými, a tak se vydali cestovat. Zůstali jsme tedy tři. V tomto zeštíhleném (a neméně efektivním) týmu jsme absolvovali tento týden, kdy se již naplno rozběhla práce a včetně neděle, tedy dneška, si připíšeme rekordních 60 hodin práce! Abychom ze sebe ale nedělali takové dříče, je nutno říci, že ve středu bylo volno, protože byl ANZAC Day, což je státní svátek věnovaný vzpomínce na padlé vojáky NZ a Austrálie (Australian and New Zealand Army Corps), za který nám bylo přičteno 8 hodin práce, ačkoliv jsme nepracovali. Holt státní svátky se tu musí respektovat a my s tímto trendem jedině souhlasíme!:) Zítra nás čeká start do nového týdne a jsme zvědaví, co nám přinese!
Zdravíme do tropického Česka z podzimními barvami hrajícího Napieru!
Mějte se krásně!
Jirka a Květka
Komentáře
Přehled komentářů
Nazdárek. Čtu jedním dechem a ten východ slunce musel být nádherný. To snad i já bych se v tuhle šílenou dobu probudila k životu a nenechala si to ujít. :) No a jináč, jsem Jiříčku, vstala v pátek v dobu, kdy jsme měli šanci se chytit na skype, ale nedovolala jsem se a teď už vím proč. :))) Tak snad se mi to podaří alespoň ještě jednou než se vrátíte. :) Mějte se a pozdravuj Květinu. Pa a pa. J.
zdravím z letní Prahy
(Jana, 30. 4. 2012 10:06)