Jdi na obsah Jdi na menu

V kraji, kde vládne Aoraki

10. 11. 2012

Za okny se schyluje k dešti a protože nám k našemu velkému překvapení i po více než týdnu funguje počítač, nastala tedy ideální konstelace pro usednutí za stůl a užití si vymoženosti psaní bez tužky a papíru:) Jak už bylo řečeno, schyluje se k dešti, ale krom této anomálie jsme déšť v minulém týdnu vůbec neviděli. Po dlouhé době se nám tedy naskytl luxus nepřetržitého slunečného a hlavně už nesporně letního počasí. Že jsme se ale načekali!:) Další nespornou výhodou slunečného počasí bylo, že jsme se minulou neděli mohli vydat vstříc královně místních hor, hoře Mt. Cook.

Ráno jsme vyjeli v pravdě nedělním čase, 6.30. Tohoto jsme ale (kromě okamžiku o hodinu dříve, kdy jsme vstávali), ani na chvíli nelitovali. Než jsme vyjeli vyzvednout Granta, sluníčko už vycházelo nad námrazou pokryté kopce, které se opatrně tyčí všude kolem „doliny“, v níž jsou zasazeny místní sady. Možná si teď říkáte, že tady něco nesedí. Chvilku se vytahujeme s létem, teď zase básníme o namrzlých kopcích. Ne, není to následek úpalu ani přepracování. Na vině je místní klima, které holt umí zamotat hlavu i zkušeným rosničkám. A tak v noci občas mrzne a čím víc, tím je přes den větší vedro. Za vše asi hovoří oficiální přídomek kraje Central Otago, kde se nyní nacházíme, který se tu objevuje na rozličných informačních cedulích a zní „Nejteplejší a nejstudenější místo Nového Zélandu“. V noci -1, přes den 26. Takže asi tak. Když má v noci mrznout, náš šéf se stává neklidným - a to hned ze dvou důvodů. Prvním je mrazík, který je hrozbou pro všechno ovoce. Druhým a významnějším je majitel sadu, který je v takových chvílích značně schizofrenní a nepříjemný. Ale koneckonců, kdo by nebyl, když může mávnutím proutku dědy Mráze, či koho tady přes mráz mají, přijít o celou sezónu, řečí čísel několik miliónů dolarů. A v takových chvílích jen desetiny stupně dělí našeho šéfa Granta od nezáviděníhodné noční šichty, zvanou boj s mrazem. A s mrazem bojují tak, že zapnou veškeré závlahové systémy a celou noc rozprašují na stromy vodu. A tak se stane, že ovoce zmrzne a tento „vlhký“ mráz ho chrání před „suchým“ mrazem. Zapne tedy všechny kohouty, což mu zabere přes dvě hodiny a pak celou noc jezdí celým sadem a kontroluje, zda všude tryská voda. V mrazu tedy nic moc šichta:) Ale to byla jen taková malá odbočka od našeho výletu k zdejší sadařským technikám. Odbočka ale nebyla úplně mimo téma, protože když jsme Granta ráno vyzvedli, už jeho krvavé oči nám prozradily, že má právě jednu takovou noční  za sebou. Trval ale na tom, že na výlet stále chce:) A tak tedy zpět k našemu výletu. Než jsme dorazili do první technické zastávky v 40 km vzdálené Alexandře, sluníčko vyšlo a atmosféra byla dokonalá. Obzvláště po tom, co jsme nabrali benzín. Už z domu jsme totiž vyjeli na rezervu a vzhledem k tomu, že naše vozítko nedisponuje zrovna úsporným motorem, bylo pro mě oněch 40 km opravdovým adrenalinem. Po zastavení u stojanu benzinky ale už výlet začal i pro mne. Cesta k úpatí Mt. Cooku vede přes kraj zvaný McKenzie, který je opravdu strhující. A nejen proto, že bylo občas potřeba v ostrých zatáčkách strhnout volant:) Je to horský kraj plný ovcí, kopců a hnědé horské trávy. Místní farmy jsou svou rozlohou obří a žije tu jen pár farmářských rodin, které vlastní celý kraj. Díky Grantovi, který se tu narodil a mnohde i pracoval, jsme se dozvěděli mnoho o místních. Když nám vždy přesně popsal, kde končí jedna farma a kde začíná druhá, došlo nám jak obří lány tu místní mají. Díky klimatu tu ale nikdo nic nepěstuje a  celé nekonečné lány obývají jen volně roztroušené ovce, které tu i přes zimu tráví své dny hledáním trochy jiné než hnědé trávy. Grant nám popisoval, že když ovce shánějí na stříhání, trvá to farmáři i několik dní, než dá své stádo dohromady. Ukázal nám i farmu, kde vznikla světově známá firma IceBreaker, která vyrábí outdoorové oblečení z Merino vlny. Grant byl na to, že téměř nespal, obdivuhodně čilý a vyprávěl a vyprávěl. Ukázal nám taky místo lemující hlavní silnici, kde si lidé turisté už od šedesátých let staví na památku malé mohylky z kamenů. Kdyby jsme jeli bez něj, určitě bychom si toho nevšimli. My jsme ale byli řádně poučeni a jednu mohylku jsme k ostatním přidali i my. Pak jsme navštívili nádhernou a turisticky nepříliš známou přehradu s vodní elektrárnou v Benmore. Ta byla kromě nádherné přírody kolem významná tím, že je největší přehradou se sypanou hrází na jižní polokouli.

 

Na Mt. Cook je to z Roxburghu asi 400 km, a tak i neuvěřitelně čilý průvodce místy vadnul a my si tak dávali pauzy, které si Grant zpestřoval nejen cigaretkou, ale i pivečkem. Ano, snídaně šampiónů! Když jsme zastavili v jeho rodném městě Twizel a Grant se omluvil, že se půjde podívat, kdo v místní hospodě obsluhuje, bylo nám jasné, na jaké palivo „jezdí“ tento bývalý námořník a australský trucker. A tak jsme v mezičase s Květkou skočili do místního krámku pro krabici životabudiče v lahvi:) A vyplatilo se, Květka lifrovala piva směrem sedadlu spolujezdce a náš průvodce sypal z rukávu místní zajímavosti a po dalších pár lahvičkách i vzpomínky:) Tímto tempem jsme dorazili k prvnímu vrcholu, ne hory, ale našeho výletu. Tím bylo jezero Pukaki. Jezero s neskutečně modrou barvou vody bylo nádherné. Na jeho konci jsme pak poprvé zahlédli 80 km vzdálený a přitom majestátný Mt. Cook. Jak Grant nesčetněkrát ten den zopakoval, počasí nám přálo. Říkal, že tak čistý a bezmračný výhled na horu zažil naposledy před třiceti lety. Jak jsme se blížili hoře, stávala se stále majestátnější a spolu s horami kolem ní nám připravili opravdu krásný zážitek. Ačkoliv nejde o žádnou velehoru srovnatelnou s himalájskými obry, Mt. Cook měří asi 3700 m, pohled na něj je úžasný. Maorové nazývají Aoraki. Legenda pak praví, že hora a jí přilehlé hory byly zformovány, když chlapec jménem Aoraki a jeho tři bratři sestoupili z nebe, aby v kánoi navštívili matku zemi (maorsky Papatuanuku). Kánoe se ale převrhla a Aoraki s bratry vylezli na převrženou loď a zkameněli. Zkamenělá kánoe představuje jižní ostrov. Když jsme se nabažili pohledu Aorakiho a jeho bratry, vydali jsme se směrem k Tasmánskému ledovci. S celkovou délkou 29 km a šířkou 1,4 km je to největší ledovec Nového Zélandu. Grant nám vyprávěl, jak si na něm jako kluci hráli, a taky kde přesně to bylo. V oněch místech už dnes byla ale jen tyrkysově modrá ledovcová voda. Když jsme pak kilometrovou procházkou došli na kopec s výhledem na ledovec, k našemu a zejména i Grantovu překvapení jsme jen shora shlédli na obří jezero sevřené horami s pár krami plujícími na hladině. Kdesi v dálce v srdci hor se pak čněl zbytek kdysi obřího kusu ledu. Když jsme pak sešli dolů k hladině, kusy ledu už nebyly až tak malé a celé místo mělo moc zvláštní atmosféru - a po odborném měření teploty vody Květka určila, že voda je ledová:), a tak jsme konečně nabyli jistotu, že tu kdysi opravdu ledovec stával.

Protože už se připozdívalo, říkali jsme si s Květkou, jestli ještě má pro nás Grant něco přichystáno a...po pár dalších osvěžujících lahvičkách...měl. Vyrazili jsme k jezeru Tekapo. Jezero bylo krásné, ale pod dojmem zážitků předchozích a absence oběda jsme navštívili před jeho prohlídkou místní restaurant. Grant si dal konečně první jídlo dne (bylo 5 večer), poslední točené a po krátké procházce a pár nezbytných fotkách jsme vyrazili na cestu zpět. To už náš průvodce moc nemluvil, nepil a bylo vidět, že ho definitivně přemáhá únava. Když jsme ho kolem 10 hodiny vysadili před domem, bylo na něm opravdu vidět, jak se těší do postele.   

Půl hodiny nato, když jsme usínali, jsme ho slyšeli, jak brázdí sad na čtyřkolce. V noci mělo mrznout...:)

Mějte se krásně

Jirka a Květka

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

eva* - Už jsem měla absťák

19. 11. 2012 22:07

To jsem ráda, že zase pokračujete v psaní. Až se vrátíte, měli byste tu a tam pokračovat, myslím si, že i ve zdánlivě běžné realitě budete nalézat perly hodné pera pisatele....
Moc vás oba zdravím! :-))