Výlet do Hamiltonu, aneb Pošta pro tebe na zélandský způsob
Posíleni o motorizovaného člena naší nyní tříčlenné party jsme vyjeli jižně z Aucklandu směr Hamilton (cca 150 km). Zpočátku byla cesta veeelmi stresující, protože se zde jezdí opačně, než u nás, je to opravdu náročné „na bednu“ Postupem času jsme si s přibývajícími kilometry jsme si začli zvykat, ale je nutno podotknout, že člověk se musí mít neustále na pozoru - nezřídka taky pomáhá navigátor řidiči, nejen najít správnou cestu, ale i směr Po nějakých dvou hodinách jízdy, zastávek u krásných panoramat a hledání cesty jsme dorazili do Hamiltonu. Toto nevelké město jsme si nevybrali ani zdaleka náhodou. Měli jsme totiž ještě z Čech velmi příjemný úkol, jehož důležitost hvězd se dotýkala. Kamarádka Jana Zvoníčková, má totiž právě v Hamiltonu své vzdálené příbuzné. Otec Jany zde má svého bratrance, se kterým se naposled viděli ještě jako děti. Jedinou indicií k nalezení příbuzenstva byla adresa, což se zdá jako hodně velká nápověda, avšak s naší navigací, která obsahuje mapu volně dostupnou na internetu a zná jen o málo více ulic než my sami, to nebyl rozhodně lehký úkol. Avšak za pomoci velmi ochotných místních – pán nechal na benzince auto autem, tankovací pistoli v nádrži a jal se hledat v mapě, kterou si pohotově vypůjčil od dalšího místního, hledat onu ulici – jsme brzy byli na místě. Další otazník se vznášel nad skutečností, zda příbuzní na oné adrese stále žijí a zda žijí. Přece jen pán byl na fotce, kterou jsme měli doručit zvěčněn jako malé dítě předškolního věku, ale jak jsme se později dozvěděli, ona fotka pocházela z roku 1934. Abychom nenapínali, příbuzné jsme našli. Na sdělené adrese nás po chvilce váhání a obcházení domu, kdy to vypadalo, že není nikdo doma, přivítal neuvěřitelně vitální a sympatický pár. Zpočátku byli samozřejmě velmi překvapení – paní se nás po tom co jsme se představili a zeptali se, zda jsme na správné adrese zeptala „Do you speak Czech?“ načež jsem s nadšením prohlásil, že ano – podobnou otázku dostávám velmi často, sice se netýká češtiny, ale odpověď na ni nemůže být až tak jednoznačná Nakonec jsme na návštěvě v Hamiltonu strávili dobré dvě hodiny, předali jsme svěřenou fotografii v krásném rámu a slíbili jsme, že přijedeme zase, tentokráte už ohlášeně.
Po tomto velmi příjemném setkání jsme se vydali na cestu zpět do Aucklandu. Abychom však nejeli stejnou cestou, tak jsme si za pomocí již zmíněné navigace zvolili cestu, která lemovala (alespoň na mapě) pobřeží. Hlavním orientačním bodem byla vesnička Te Anau. Mysleli jsme, že naše dobrodružství skončilo a teď nás již čeká jen poklidná cesta domů plná panorámat…pravda to byla však jen z poloviny – panorámata byla, dobrodružství však teprve začalo. Jak jsme si to tak poklidně jeli nádhernou krajinou, kde by člověk mohl pro krásnou fotku zastavit snad opravdu kdekoli, cesty se začali pozvolna zužovat, povrch měnit a než jsme se nadáli, byli jsme uprostřed pastvin, které protínala pouze prašná křivolaká cestička jen o málo širší, než naše auto. Ocitli jsme se neznámo kde s cestou, kterou už navigace ani nezobrazovala…brzy však již ani nebylo cesty zpět, protože přibyl do našeho příběhu další aktér – palivoměr. Tento aktér našeho příběhu se rozhodl poučit nás něco nového a dříve nepředstavitelného o vzdálenostech, které v zemi pána prstenů panují. Po dobré třičtvrtě hodince cesty po oné cestě jsme dojeli k vesničce s názvem Orakiwi (napsaný rukou bílou barvou na neopracovaném dřevěném prkně). Na návštěvu vesničky jsme však s ohledem na nemilosrdný palivoměr neměli ani pomyšlení. Po další pětačtyřicetiminutovce nastal zlom – ne benzín nám v nádrži nepřibyl – ale pískovo-štěrková cesta se pomalu ale jistě začala měnit na asfaltovou. „Hurá, máme vyhráno!“, mysleli jsme si. Ale i přesto, že nám přibyl asfalt pod koly, počet benzínových pump v okolí se nezměnil. A tak jsme jeli dál a dál…Až jsme dojeli na poslední výpary v nádrži k čerpací stanici v malém městečku! V této chvíli nastalo padání kamení z našich srdcí…ale…padalo se předčasně. Při pohledu zblízka jsme zjistili, že je krom běžného vybavení benzínka opatřena taky nápisem „We are out of fuel, sorry“. Nezbývalo, než poprosit autíčko, aby jelo dál, naštěstí uposlechlo a my jsme po chvíli dojeli k nedaleké benzince, která nedostatkem benzínu netrpěla. Nabrali jsme do nádrže co se dalo a s blaženým pocitem jsme se vydali domů.
Jak jsme se dostali zpět do Aucklandu není podstatné, to podstatné pro nás bylo poznání, že bez pořádné mapy a plné nádrže se na Zélandu již pro příště opravdu neobejdeme.
Dneska se vydáváme na cestu na sever do Bay of Islands, kde se chceme porozhlédnout po nějaké práci a tak obecně porozhlédnout. Více napíšeme příště!
Na fotkách se pracuje – máme omezené možnosti internetu, jeho rychlost a dostupnost nám prozatím moc nedovoluje.
Mějte se hezky
Jirka a Květka
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj výletníci:) vaše zápisky jsou bezva, Pošta pro tebe po zélandsku měla šťastný konec a je jen dalším důkazem, jak je ten náš svět malinkej. Je vidět, že si to fakt užíváte a máte se skvěle! Fotky na rajčeti to potvrzují:) Dejte vědět jak to vypadá s prací, moc vám držím palce. Užívejte si to a opatrujte se! Pusu Lenka
Hezký fotky!
(Verů Macková, 14. 2. 2012 10:10)Ahojky oběma :-) máte moc hezké fotky na rajčeti. My tady máme -17°C a vy takový krásný slunečný počasí a moře. Dávejte na sebe pozor!
jéééééé to je hezký čtení :)
(Jana, 10. 2. 2012 11:31)
Ahoj Květino a Jiříčku,
vidím, že se nenudíte, že cesta splňuje to co má - že by měla být alespoň trochu dobrodružná ;-D a už se moc těším na fotky a další vaše zážitky. Mějte se fajn, moc na vás myslím a v duchu tam někde po tom NZ poletuju s váma. :))) Pa a pa Jana
zdravice
(Evča Tom., 10. 2. 2012 8:47)
Ahojte,
vaše učitelky na sloh (AmE: kreativní psaní) by na sebe mohly být pyšné, kdyby si vás taky přečetly :)
Z fotek na rajčeti dávám zatím bod 'zátiší s dvěma krosnami'. Fotky z letadla pěkný, ale příště nám tu faunu a floru ukažte víc zblízka ;)
Tak zatím zdarec, my se budeme těšit nejen na předpovídané víkendové pokoření teplotního rekordu na Kvildě (-42,2°C z roku 1929), ale samozřejmě o to víc i na hřejivé a veselé historky od protinožců!
Pozdrav protinožcům
(Eva*, 10. 2. 2012 0:28)Ahojky, začíná to být má vyhledávaná večerní četba! S fotkami si nedělejte starosti, určitě je podle tohoto vyprávění poznáme, až nám je někdy ukážete. Držím palce při hledání práce a těším se na další líčení cestovatelsko-objevitelských dobrodružství všedních dnů :-)
Břežany zdraví Zéland
(Lény, 14. 2. 2012 14:53)