Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Přípravu na naši dovolenou jsme pojali opravdu poctivě. Upekli jsme dva chleby, koláč, uvařili pár jídel a nabalili naši Toyotu různými bebechy až po střechu. Nechyběla ani matrace a peřiny, protože jsme nevěděli, kam až v pondělí dojedeme a chtěli jsme být nezávislí. Jelikož naše auto patří k těm rodinným, nebyl problém sklopením dvou řad sedadel vytvořit krásnou postýlku. Postranní okénka zadní části vozu jsme pak vybavili dekami, které měly za pomocí důmyslného systému zavěšení (japonští konstruktéři vozu by jistě žasli:) zabránit zimě, aby chtěla spát v autě s námi. Důsledek byl takový, že auto zevnitř připomínalo spíše než auto šapitó, nebo divadlo:) Takto upraveným speciálem jsme hned ráno (po seškrábání tlusté vrstvy mrazu z oken) vyrazili do pneuservisu. Čas vyhrazený výměně pneumatik jsme se rozhodli strávit v nedaleké kavárně Flight Café. A dovolená začala, jednalo se totiž o velmi příjemné místo ve stylu 30. let a atmosféra byla věnována letectví. Kávu si tam sami praží, a to dokonce ve velmi staromódním stroji před zraky hostů. Příjemnější místo s tak kouzelnou atmosférou bychom v průmyslové zóně čekali jen těžko. Pan majitel nám prozradil, že dodává svou kávu do Wellingtonu (též známého jako „Světová metropole kaváren“ – na jeho kávu jsme pak skutečně několikrát narazili, ale o tom až později). Nasáli jsme tedy atmosféru (a kafe – pressu se tady říká short black) a než stihl automechanik dotáhnout poslední šroub, už jsme čekali nedočkaví u auta. Počasí se klasicky změnilo z mrazivého na velmi příjemné a sluníčko nám krásně svítilo na cestu. Jak už byla dříve řeč, plán cesty měl pouze hrubé rysy, a sice jasný byl start a cíl. První zastávka nastala asi po dvou hodinách cesty, kdy nás zaujala odbočka na klášter. Říkali jsme si, že v zemi, kde je nejstarší kamenná budova vůbec necelých 200 let stará (Mission house v oblasti Keri Keri z roku 1835), jsme zvědavi na klášter. Po další asi hodince jsme dorazili na místo a bylo jasné, že naše představy byly opravdu jiné:) Dorazili jsme k rozlehlému jednopatrovému komplexu budov, jejichž stáří rozhodně nedosahovalo ani našeho věku (a to jsme oba velmi mladí, že:). Mírně rozčarovaní a pobavení skutečností, jak se naše představy lišily, jsme vyrazili na cestu zpět, když si Květka všimla v mapě odkazu na historickou železniční stanici. Svitla nám tedy naděje, že konečně uvidíme něco historického a vyrazili jsme. Za slabou půlhodinku jízdy pro jednoproudých silničkách jsme se ocitli na místě, které silně evokovalo divoký západ tak, jak ho známe z westernů. Přijeli jsme do vesničky Ormondville a kdyby se tudy valili přes cestu chomáče slámy, iluze by byla dokonalá. Opuštěná vesnička uprostřed ničeho, nikde ani živáčka a nádherně zachovalé staré vlakové nádraží.

 

Když jsme jej celé prošmejdili a pořídili nezbytnou fotodokumentaci, pokročovali jsme dále na jih. Cestou se nám naskýtal pohled na nespočet panorámat, z nichž nejvíce působivé asi byly vrcholky hor, které již pokrývá sníh.

Tato panorámata nás zaměstnávala a zastávek taky bylo mnoho. Navštívili jsme také největší větrnou elektrárnu na Novém Zélandu nedaleko městečka Woodville a pohled to byl. Návštěvní místo elektrárny se nachází na nejvyšším kopci široko daleko, a člověk tak může z tohoto místa spatřit většinu ze 158 větrníků rozesetých všude okolo. Ačkoliv z pod kopce nevypadaly nijak mohutně, skutečný rozměr nám došel, až když jsme pod 70metrovou „vrtulkou“ osobně stáli:) Jelikož se následně již začalo připozdívat, vyrazili jsme dále, abychom ještě za světla našli nějaké vhodné místo k přenocování. Ačkoli by se mohlo zdát, že NZ je rájem pro volný kemping, opak je pravdou. V posledních letech místní Ministerstvo pro zachování přírodních krás volný kemping značně skrouhlo. A tak míst, kde se dá volně (bez pokuty ve výši 200 NZD) přespat je jako šafránu. Před západem slunce jsme dorazili na pláž Waikanae. Usoudili jsme, že by bylo možné zde bezpečně přenocovat a protože byl čas večeře, vzali jsme domácí pochutiny a vyrazili na pláž. Opět jsme měli štěstí v tom, že jsme se jali večeře zrovna, když zapadalo sluníčko a tak se nám naskytly krásné pohledy na široko daleko jediný ostrov Kapiti.

Posilněni večeří jsme začali přemýšlet a zapojili jsme „efekt Vah“, tedy začali jsme váhat, zda je to to nejlepší místo k přenocování. Výsledkem bylo, že jsme vyrazili dále po pobřeží na jih. Ukázala se tak opět pravdivost tvrzení o tom, že kdo vybírá, přebere! Po další hodince a půl cesty:) jsme dorazili až na předměstí Wellingtonu, k městu Tawa. Po projíždění všelijakých uliček a míst bylo jasné, že nejlepším místem (v tu chvíli již byla kritéria o dost mírnější, než před necelými dvěma hodinami:) bude postranní parkoviště u vlakového nádraží!:) Unavení a plni dojmů z nabitého dne a hledání místa k přespání, nám však i toto místo přišlo vhod. Dobrou náladu před usnutím opět navodil nedaleký veřejný záchod...mluvící. Záchod to byl vskutku hypermoderní, oznamoval otevření a zavření dveří, přehrával jazz a když si chtěl člověk umýt ruce, tak neustále místo vody „plival“ mýdlo:)) Toto byl poslední „kulturní“ zážitek tohoto dne a dával tušit, že jsme již blízko metropoli. My jsme tedy stylově zatáhli oponu v našem divadle na kolech a šli spát s očekáváním, co nám  přinese zítřek.

Noc v autě nebyla zdaleka tak nepohodlná, ani mrazivá, jako jsme očekávali. Navštívili jsme tedy napohled jazzový koutek v parku (čištění zubů se skóre pětkrát mýdlo vs. jednou voda:)) Jelikož jsme se díky našemu večernímu hledání nacházeli pouhých 20 km před Wellingtonem, dorazili jsme do něj záhy. Prvním úkolem bylo najít ubytování hodné hlavního města. Uznali jsme, že bychom to v autě zvládli, ale přece jen, těžce jsme dřeli a rozhodli jsme se nešetřit. Ubytovali jsme se v malém hotýlku v centru města. Jeho největší výhodou bylo, že měl vlastní parkoviště. Specifikem Wellingtonu totiž je, že je zde velký nedostatek parkovacích míst a pro přespolní není parkování vůbec jednoduché a lze to přirovnat k parkování v centru Prahy. Toto specifikum jsme tedy měli úspěšně za sebou. Pokud však toto bylo specifikem s malým „s“, pak má Wellington také specifikum s velkým „S“, a tím je špatné počasí. Většinu roku tu totiž mají mraky a prší. Navíc je město ze tří stran obklopeno mořem, z jedné strany Tasmanovým mořem a z druhé Tichým oceánem. Třetí stranu pak tvoří Cookův průliv oddělující severní a jižní ostrov Nového Zélandu. Díky průlivu je po většinu roku ve městě větrno a velmi studený vítr nezřídkakdy dosahuje rychlosti přes 100km/h. O činitelích špatného počasí by se dalo ještě leccos napsat, ale bylo by to zbytečné, protože nám naše věrná matka štěstěna přisoudila slunečné a bezvětrné dny po celou dobu našeho pobytu. A bylo opravdu krásně (každý, komu jsme to vyprávěli jen nechápavě kroutil hlavou, hlavně kamarádi, kteří už byli ve Wellingtonu třikrát a pokaždé bylo počasí otřesné). Po pár měsících v zemědělském Hawke´s Bay jsme se cítili asi jako Otík z filmu Vesničko má, středisková, když poprvé uviděl štíty Jižního města:) Zpoza každého rohu na nás dýchala kultura a zajímavá metropolitní atmosféra. Abychom získali nadhled, vydali jsme se na kopec Mt. Victoria a při té příležitosti jsme si udělali obědový piknik.

Město, ve kterém žije asi 350 tis. obyvatel, je doslova rozeseto po okolních kopcích, což mu dává velmi zvláštní atmosféru.

Centrum města se jako jediné nachází na zkultivované placce, přeměněné v 19. st. z původních kopečků.) Když jsme dojedli, celí natěšení jsme sedli do auta, zaparkovali v hotelu a vyrazili do ulic. Centrum je prošpikováno kavárnami, bary a restauracemi. Pomyslným centrem města je Cuba street. Abychom nepsali o něčem pouze akademicky, jali jsme se vyzkoušet několik podniků na této hlavní tepně společenského života a nutno podotknout, že atmosféra byla dokonalá. Lidé se sem chodí bavit a ačkoli bylo úterý, bylo narváno. Zaznamenali jsme dost rozdílů, oproti jiným městům NZ, které jsme měli tu čest navštívit. Největším rozdílem byla asi móda. Zatímco jinde lidé nijak nevyčnívají, tady se to apartními modely jen hemžilo!:) Protože bylo nádherně, vydali jsme se hned ve středu ráno na průzkum města. Ten začínal opět kavárnou:) Posléze jsme byli okouknout vládní čtvrť, které vévodí budova parlamentu, přezdívaná Včelí úl. Ne, že by místní zákonodárci bzučeli, ale zasedají v historické budově, která je zvláštní tím, že krom toho, že je celá vystavěná ze dřeva, vypadá jako včelí úl.

Ve vládní čtvrti je pak celá řada dalších dřevěných budov a celý komplex je údajně největší vládní budovou postavenou ze dřeva na celém světě. Z vládní čtvrti jsme se vydali k dalšímu symbolu Wellingtonu, a sice červené lanovce (ne nepodobné té na Petřín). Ta nás vyvezla do botanické zahrady. Ačkoliv jsme ji jen „prolítli“, zabral nám tento průlet skoro tři hodiny.

Už tehdy nám bylo jasné, že Wellington nemáme šanci pojmout za jedinou návštěvu. Což se záhy potvrdilo, když nám zavolal jeden z manažerů Apolla s tím, že má pro nás nějakou práci v baličce jablek a že ta práce vystačí až do oné dříve domluvené práci v sadu. Po těžkém rozvažování jsme se nakonec rozhodli, že se do pátku vrátíme a práci vezmeme už jen proto, abychom si na svých cestách vyzkoušeli další činnost (to jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká:). Nicméně bylo úterý a času na dovolenou bylo ještě habaděj. Naobědvali jsme se na nábřeží, které jako celé město v poledne žilo. Při obědě nám dělala společnost (nejdříve spíše nechtěnou, pak už příjemnou) paní původem z Egypta, která se rozhodla, že se musíme (bez odmlouvání) s Květkou společně vyfotit a ona, že nás zvěční....nejprve jsme byli ostýchaví, když však pak přidala historku, podlehli jsme. Rozvyprávěla se totiž o tom, že když byla malá, pozorovala páry turistů jak se v Údolí králů vždy vyfotí u pyramid, ale nikdy ne společně, každý zvlášť s toutéž pyramidou. Rozhodla se tedy zabránit podobné situaci a ušetřit nám jednu fotku:) Nakonec vyšlo najevo, že ačkoli žije na NZ již 18 let, je ve Wellingtonu, stejně jako my, poprvé a nutno podotknout, že byla také jako my i nadšená. Záhy však naše nadšení vygradovalo, když jsme cestou po nábřeží dorazili k dalšímu z vrcholů, na který jsme se těšili – Národní muzeum Nového Zélandu Te Papa.

Muzeum bylo otevřeno teprve v roce 1998 a rozhodně musíme říci, že se jedná o nejpůsobivější muzeum, které jsme kdy navštívili. Jeho hlavní devizou je jeho názornost. Je neuvěřitelné, kolik věcí mohl člověk vyzkoušet! Od práce celníka, který hledá v přepravním kontejneru škůdce, kteří by mohli ohrozit přírodní rovnováhu NZ, po pobyt v domě, který zasáhne silné zemětřesení, včetně velmi věrného kymácení celého domu a autentických zvuků zemětřesení. Muzeum nás zkrátka pohltilo a vydalo až těsně před koncem návštěvní doby. Nutno dodat, že jsme však stihli jen  tři patra z celkových šesti! Prostě paráda, která se jen tak nevidí a navíc zcela zdarma. Klobouk dolů před místní vládou, která vytvořila tak úžasný stánek vědění. Plni dojmů a vyhladovělí jsme se jali prozkoumat další z místních restaurací a vybrali jsme dobře! U následné skleničky jsme seznali, že se do Wellingtonu prostě ještě musíme na pár dní vrátit. Druhý den ráno jsme se pod tíhou okolností rozhodli, že již nepůjdeme do muzea a necháme si jej na příště a po procházce po sluncem zalitým nábřežím a kafíčku na Cuba street jsme naházeli bebechy zpět do auta a zamávali hlavnímu městu. Cestou zpět jsme zvolili trasu po druhé straně pobřeží přes Masterson a další malebné vesnice. Nikam jsme se nehnali a mohli si tak vychutnat dalších krásných panorámat. Když jsme pak na večer dorazili domu, byli jsme sice unavení, nicméně krásně nabití z dovolené, která sice skončila dříve, než měla, ale stála rozhodně za to!

V pátek jsme v domnění, že se jdeme domluvit na oné nové práci, byli dotázáni, zda můžeme dorazit už za hodinu. Jak už se stalo naším malým zvykem, nejsme zvyklí říkat v takovýchto situacích ne a tak jsme souhlasili. Odměnou nám bylo zaškolení typu, tady máš šroubek – postav z něj auto a následovala směna do jedenácti večer:) Postupem času jsme odkoukali potřebné grify a zapojili se do procesu. Hned druhý den ráno od sedmi nás pak čekala další šichta. Hned od začátku jsme pocítili dynamiku pásové výroby, když já jsem byl převeden do skladu a zvedal až do odpoledne krabice s jablky (později odpoledne už asi s kamením) a Květka se vyhoupla hned na pomyslnou špičku ledovce, když dostala na starosti detailní kontrolu jablek, které po pásu uhánějí snad rychlostí světla. Takže pokud jsme od manuální práce čekali vše možně, jen ne stres, mýlili jsme se! Po konci šichty jsme skoro ani nemluvili, jen jsme se smáli, kam jsme to vlezli:) Nedělního volna jsme si vážili tak, jako málo kdy předtím! S dalším týdnem jsme pak nastoupili na noční směnu. Květka se v úterý po zralé úvaze rozhodla věnovat svůj čas spíše knihám, než nekonečnému a stresujícímu přehrabávání jablek. Já, jelikož místním knihám nerozumím, dělám po večerech nadále střídavě zvedače a ukladače krabic a baliče jablek, podle toho, co je více potřeba. Vše zlé je ale pro něco dobré a jsme rádi, že jsme si zkusili zase něco jiného. Navíc já mám díky nové práci posilovnu, ve které si nejde ubírat závaží a když se balí jablka i hodiny a hodiny anglické konverzace. Za to vše mi navíc platí krásných 12 NZD čistého na hodinu, no neberte to, když je to takhle výhodné!:)) V práci jsme taky opět narazili na další Čechy – Jakuba a Adélu z Karlových Varů. Čeština je tady mocné pojítko. Jakub je rybář a tak jsme hned druhý den dostali čerstvě ulovenou rybku a protože ryba musí plavat, přidal i láhev vína, které si v předchozí práci na vinici sami vyrobili. My jsme jim na oplátku jsme jim upekli chleba. Prostě český výměnný obchod jak se sluší a patří!:) Ať tak, či tak oba se už moc těšíme na příští středu, která přinese další nové pracovní zážitky v sadu, kde nám střechou nebude vlnitý plech, ale nebe!:)

Mějte se pěkně!

Jirka a Květka