Nový Zéland...naše slasti i strasti...

Rok se s rokem sešel a já s hrůzou zjistil, že jsem prošvihl jedno výročí. Naštěstí se jednalo pouze o výročí sepsání prvního článku zápisků. Zápiskům a jejich čtenářům se tady tímto omlouvám a pokusím se oslavit jubileum dalším článkem.

Když jsme opouštěli Roxburgh, kde jsme více než měsíc pokládali základní kámen úspěchu sezóny meruněk, broskví a nektarinek jejich nekonečným protrháváním, nevěděli jsme kam se vydat. Problém byl v tom, že náš původní plán na návrat do Milford Soundu, kam jsme se minule kvůli lavině nedostali, opět nevyšel. A co víc na vině byla opět lavina. Nejsme sice nijak zvlášť pověrčiví, ale přece jen dvě laviny (z celkových dvou letos) už člověka donutí zamyslet se, jestli tím někdo nechce něco naznačit:) Byla středa, pět večer a my jsme seděli v autě před barákem, ze kterého jsme se právě odstěhovali a přemýšleli co dál. Do Milfordu to bylo nějakých 400 km, cestu měli otevřít už zítra, ale my jsme se raději rozhodli nevidět krásu fjordů a dobře jsme udělali. Cestu nakonec otevřeli až další týden a my jsme si tak hned na úvod naší poslední velké cesty ušetřili spoustu nervů, peněz a sil:) Zvolili jsme tedy cestu na opačnou stranu a vydali se už definitivně severně směr město Wanaka, které je branou do Národního parku Mt. Aspiring. Po noci strávené v luxusním a jednoznačně nejdražším kempu, který jsme na NZ poctili návštěvou, jsme se vydali do srdce národního parku. Když jsme pak přes celkem devět brodů dorazili k rozcestníku, zvolili jsme asi desetikilometrovou trasu zvanou Rob Roy track.

Bylo už celkem pozdě, šlapat se nám moc nechtělo, ale když jsme překonali náš nejdelší, nejrozviklanější a nejvýše zavěšený provazový most na NZ, naskytl se nám pohled na krásnou scenérii. Ta jen gradovala a jak jsme stoupali, krása se stupňovala. Pod vrcholem jsme usedli na obří šutr a úspěšný výstup oslavili Květčinou domácí sušenkou. Hleděli jsme na ledovec, který pokrýval protější kopec, a pak…se utrhl kus ledovce. Sledoval jsem ji s takovým zaujetím, že mi vypadla sušenka z ruky. To by asi nebyla skutečnost, která by stála za zaznamenání, kdyby u nás nepozorovaně nepřistál zelený papoušek Kea. Kde se vzal, tu se vzal, seděl za námi a hypnotizoval kousek sušenky ležící pod námi. Ale pak se potvrdila pravdivost přísloví „Kdo chvíli stál, už stojí opodál“. Z ničeho nic přiletěl větší a rozhodně oprsklejší brácha prvního papouška. Ten stál opodál jen chvilku a pak se jal jednat. Prokráčel bez náznaku bázně za našimi zády a začal dlabat ulovený poklad. Papouškovi chutnalo natolik, že „luxoval“ kámen ještě když jsme opouštěli vrchol. Ten jsme opouštěli neradi, ale vzhledem k varováním před lavinami a hlavně vzhledem k tomu, že jsme jednu lavinu na protějším kopci spadnout viděli, rozhodli jsme se pro sestup do bezpečnější nížiny. Cestou dolů jsme už šli svižně, protože se připozdívalo. Po tom, co náš domov na kolech zdolal podruhé za den 9 brodů, vydali jsme se znovu směr Wanaka a pak jsme pokračovali západně na průsmyk Haast Pass. Tam jsme přespali a ráno se vydali do prvního místa, které nám doporučil náš bývalý šéf Grant. Jednalo se o zátoku Jackson Bay. Není v ní nic zajímavého, museli jsme najet přes sto km navíc, ale my jsme tentokráte nemířili za přírodními zajímavostmi. Našim cílem byla legendární místní „restaurace“ (jediná široko daleko), aneb pojízdný autobus jménem Cray Pot, kde se dá posedět a s výhledem na zátoku schrupnout něco čerstvého z moře. Nutno říct, že cesta stála za to! Jídlo a hlavně atmosféra byla výjimečná a nakonec jsme i ochutnali místní specialitu zvanou whitebait. Jedná se o rybičku podobnou pulci, kterou tady všichni zbožňují a cení zlatem. Doslova. Nebylo moc dražších pochutin, které jsme tu prozatím zkusili:) Výlet ale stá za to a my jsme mohli s plným břichem spokojeně vyrazit na Západní pobřeží.

Cesta po pobřeží je krásná a plná dechberoucích výhledů. Na těch se ale člověk moc nezdrží, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že začala turistická sezóna a jelikož vede celým pobřežím jen jedna cesta, tak je tu potkáte všechny. Vyhlídek je ale hodně a tak se to nějak zvládnout dá. Co se ale nedá, jsou místní potvůrky zvané sandfly. Mušky podobné našim octomilkám se v mžiku promění v žíznivé vampýry a zatraceně dobrý důvod, proč se pohybovat rychle a moc nikde nepostávat Daly by se přirovnat ke komárům, ale to jen v tom, že jsou krve žíznivé. Faktor, který komára v mžiku promění ve starého dobrého kamaráda a bezproblémového hosta je to, že sandfly nevydává žádný slyšitelný zvuk a je velmi malý. A tak to, že Vás navštívil, poznáte, až když už Vám usrkává něco z šesti litrů drahocenné krve. A po té Vám v místě vpichu nezřídka naběhne pořádná boule…My jsme ale s vypětím všech sil a s velkou dávkou opatrnosti moc neutrpěli. Ale byl to boj!

Dost ale o muškách. Cestou po pobřeží jsme dojeli až do prvního cíle, jímž bylo město Fox Glacier. Místo je známé zejména díky stejnojmennému ledovci. Protože mělo panovat počasí, do kterého by ani psa nevyhnal, měli jsme obavu o to, zda se k ledovci dostaneme a zda jej i uvidíme. Utábořili jsme se u bývalého zlatokopeckého dolu na Gilespie Beach a po noci, které vládnul silný déšť a vítr, jsme si dali snídani v kavárně ve francouzském stylu a začali se obávat, že i den bude ve znamení deště. Tomu nasvědčovala i předpověď. Ještě, že jsou předpovědi na celém světě úplně stejně (ne)spolehlivé. Přestalo pršet a my rychle dopili kávu. Díky předešlému dešti nebylo na výchozím místě, od kterého vyráží hady turistů, skoro ani noha. To nás povzbudilo a svižně jsme vyrazili. Cesta k ledovci zabrala asi půl hodiny a překvapením bylo, že jsme ho viděli z poměrné dálky 200 metrů. Místní nám sice říkali, že nás nikdo nemůže stíhat za to, když přelezem plůtek a vydáme si na ledovec sáhnout, ale na místě jsme se rozhodli zákaz neporušovat. Jednak proto, že tady na NZ lidé většinu příkazů a zákazů dodržují a jednak proto, že jsme si na místě přečetli na tabulích o několika dobrodruzích, kterým se fotka s ledovcem „zblízka“ stala tou poslední v životě. Shodli jsme se, že pro nás je na ledovci nejzajímavější to ledovcové údolí, které se táhne kilometry a představa, že tu kdysi všude býval ledovec, je fascinující. Když jsme se nabažili pohledu a dosáhli nejvyšší míry fascinace, začalo poprchávat. A než jsme došli k autu, pršelo víc a když jsme do něj usedli, roztrhly se mraky a my jsme byli rádi, že jsme v suchu. Pršelo pak několik hodin. Pokračovali jsme tedy do nedalekého města Franz Josef, v němž jsme chtěli absolvovat výlet na další z ledovců. Ledovec Franz Josef byl pojmenován po císaři Františku Josefu I., pruským vědcem Juliem von Haastem, který na konci 19. st. zkoumal geologii Nového Zélandu. K ledovci jsme ale nemohli, protože déšť neustával. Tu se ale naplno vyjevila krása cestování autem s postelí. Na parkovišti, ze kterého se jde k ledovci, jsme poobědvali a pak se natáhli s knížkou. Po hodince báječného relaxu přestalo pršet a my jsme vyrazili. Po čtvrthodince cesty dokonce vylezlo sluníčko a my jsme si to spokojeně a celkem i osamoceně štrádovali k ledovci. Pohled na ledovec byl tentokráte ještě z uctivější půl kilometrové vzdálenosti a tak jsme u něj dlouho nepobyli. Obří průsmyk, který ledovec vytvořil, byl olemován vodopády, které po předešlém dešti doslova překypovaly vodou. U vodopádů jsme strávili notnou chvíli a později jsme i na vlastní kůži vyzkoušeli, zda je voda z ledovců opravdu pitná A ledová. Zdejší příroda je opravdu úžasná, člověk se může bez následků napít z kdejaké řeky či jezera. Ne každý ale na tuto úžasnou věc uvěří a vyzkouší. Kolem sebe jsme zaregistrovali několik Asijců (někteří měli dokonce roušky přes ústa), kteří by se asi vody přímo od zdroje ani nedotkli. Pro ně ale i tak není možnost okusit ledovcovou vodu zapovězena. V místním supermarketu jí prodávají, litr za 3 dolary:) Když jsme se nabažili všech ledovcových krás, vyrazili jsme dál na sever.

Další zastávkou bylo město Hokitika, které je známé zejména velkým výskytem kameníků, kteří pracují s místní raritou, zeleným kamenem, ze kterého prapůvodní Maoři tesali a vyráběli všechno své náčiní a zbraně. Byli jsme se podívat i v umělecké dílně a nutno podotknout, že jde místním práce od ruky. Za pomoci nástroje nepříjemně podobnému zubařské vrtačce dokáží z kamene vytvořit doslova divy. Byla slunečná neděle a nám se nechtělo zůstat na jednom místě a tak jsme vyrazili dál a užívali si krásy západního pobřeží. Na pondělí jsme si naplánovali odpočinek v horských termálních lázních Hanmer Springs. Dopoledne jsme podnikli kratší výlet k místním vodopádům a pak už nastal čas pro ultimátní odpočinek Byl nádherný den a my si dosyta užili výhod horkých sirných pramenů a vynahradili jsme si strádání spojené s cestováním autem s velmi omezenou možností dopřát si byť jen rychlou sprchu Když pak po několika hodinách naše ruce zcela pokrývaly varhánky, vyrazili jsme dál. Průsmyk Lewis Pass, kterým jsme projížděli, byl nádherně rozkvetlý s úžasnou horskou scenérií. Idyla však byla najednou narušena nečekanou událostí. Ta se udála, když jsme se rozhodli vyfotit si kopec pokrytý jen místním žlutým keřem podobným bodláku. Zastavil jsem u cesty a pootevřel dveře, v tu chvíli se kolem nás prohnal vysokou rychlostí kamion vezoucí ovce. Vyvolaný poryv větru pak s obrovským hlukem katapultoval dveře auta tak, že se div nevylomily. My jsme jen seděli v němém úžasu. Dveře se vrátily zpět. Ale nešly už otevřít. Jakousi záhadou dveře vyboulily plech blatníku natolik, že jim (a tím i mě) bránil vystoupit. A tak jsme jeli dál a měli o dveře míň Ten den jsme dojeli do města Kaikoura a utábořili se v místním kempu. V Kaikouře jsme chtěli vidět velryby, ale počasí nám moc nepřálo a zdeformované dveře nám na náladě nepřidaly. A tak jsme se rozhodli, že se na velryby někdy vrátíme a ještě týž jsme dojeli do cíle naší cesty. Tím bylo (a stále je) město Blenheim, kde jsme v zimě válčili na vinici. Blenheim nás přivítal pozitivně. U místního klempíře jsme si nechali spravit dveře a naše obavy  o cenu opravy se rázem proměnily v prach. Pan klempíř plechy narovnal natolik, že nebylo nic poznat a navíc nám při otázce, co jsme dlužni, jen popřál hezké prázdniny:) Štěstí stálo při nás…

V Blenheimu jsme se ubytovali a ještě týž den jsme vyrazili do sadu trhat první třešně. To vše bylo před čtrnácti dny. Sezóna ale ještě ani teď pořádně nezačala. Třesně ne a ne uzrát a tak si spíše užíváme léta a na pár hodin denně jdeme do práce. Postupně jsme našli další dva sady, kde trháme, a tak až nám prázdniny skončí, asi budeme na roztrhání..:) Místní třešně jsou vynikající a ani po více než dvou týdnech nás nepřestalo bavit jejich pojídání:)

A když zrovna nepojídáme, ani netrháme, jezdíme po výletech. Naposledy jsme se vrátili do Kaikoury na velryby. Velryby ale nakonec ukázaly svůj hřbet pouze Květce, která se na jejich pozorování vydala malým vyhlídkovým letadlem. Mně osud naplánoval jiný úkol. Najít v sobotu v maličkém městečku mechanika, který by se mrknul na závadu, kterou naše auto začalo během jízdy vykazovat. Jednalo se nakonec o to, že se brzdové destičky rozhodly, že už do Blenheimu zpátky nechtějí a na protest se upálily. Přední kolo zůstalo nakonec zcela zablokované a s ním i my, protože jediný mechanik ve městě rozhodl, že dřív než v pondělí to zkrátka nebude. Výlet tedy nabral zcela jiný rozměr. Nyní jsme stáli před rozhodnutím, zda zůstat, či se vrátit bez auta. Nakonec zvítězila druhá možnost (ještě že tak, auto bylo nakonec až ve středu). Rozhodli jsme se pro návrat a protože neexistoval pro ten den už žádný spoj, nezbývalo než stopovat. Hned po asi patnácti minutách nám zastavil Angličan, který jel našim směrem (naštěstí vedla našim směrem jen jedna cesta a tak šlo jen o tom, aby jel dotyčný dostatečně daleko :). Nakonec celých 150 km uteklo jako voda a celý čas jsme prokecali o tom, co kdo viděl na Zélandu. Výlet tedy byl nadmíru povedený a i přes černou kaňku v podobě závady na autě jsme si ho užili. Míň jsme si pak užili placení faktury za opravu, která se podobala spíše faktuře za opravu raketoplánu, ale co, každý zážitek (za) něco stojí:)

Léto je už v plném proudu a pro nás silně kontrastuje s blížícími se Vánocemi. Když jsme včera nakupovali v obchodě, venku bylo 30 stupňů a my jsme v kraťasech poslouchali z reproduktorů hrající koledy!:) Dokonce už měli i vánoční stromky – umělé s imitací sněhu na větvičkách. No, jak jinak, jsou přece vánoce a sníh k nim patří, venkovním teplotám navzdory.

A tak ukončím tento jubilejní článek zvoláním: „Ať žijí bílé vánoce a horké léto!“.

Mějte se krásně

Jirka a Květka